Jak se sedí ve válečné stíhačce? Není to nic pohodlného, už i nastupování dá zabrat

Prokop Brázda se narodil se v roce 1915 jako nejmladší z osmi dětí. V mladém věku přišel o rodiče, a proto žil v domě své sestry Marie Pískové. Když ještě před vypuknutím druhé světové války narukoval na vojnu, byl přiřazen k leteckému pluku. Po 15. březnu 1939 prchl jako svobodník-pilot do Polska, odkud odplul do Francie a později se stovkami dalších letců odcestoval do Velké Británie.

Patřil k 313. československé peruti Britského královského letectva. Během svého působení v Anglii absolvoval 325 bojových startů.

Osudným se mu ale stal 24. duben 1942. Když se stíhači vraceli na domovské letiště, stroj Prokopa Brázdy byl zasažen nepřítelem. Při přistávacím manévru se letoun stal neovladatelným a zřítil se k zemi, pilot na místě zemřel.

Nedožité narozeniny Prokopa Brázdy si lidé v jihočeském Velešíně připomínali před pár dny. Obec vystavila jeho medaile, letecký průkaz a má k dispozici i řadu dalších digitalizovaných dokumentů.

Akce se zúčastnil letcův synovec František Brázda. „Je pocta mít někoho takového v příbuzenstvu. Myslím, že by se stále mělo připomínat dalším generacím, co tito lidé udělali,“ říká muž, který strýce osobně nezažil, protože se narodil až v roce 1946, ale zná jej z vyprávění otce.

František Brázda se také chystá na cestu do Anglie, kde chce navštívit strýcův hrob. Prokop Brázda byl pochovaný se všemi vojenskými poctami na hřbitově Hornchurch u Londýna. „Za každou cenu se tam chci podívat, dokud člověk ještě může,“ dodává jeho synovec.

Na vzpomínkové akci ve Velešíně byla k vidění i maketa stíhacího letounu Spitfire. Přijel s ní Zdeněk Sadecký z Czech Spitfire Clubu. „Původně jsme ji chtěli postavit jako ultralight, který by i létal, ale nakonec jsme tuto myšlenku opustili. Dali jsme přednost letounu, který sice nelétá, ale vypadá úplně přesně jako Spitfire z druhé světové války,“ vysvětlil.

Velešín připomněl letce Prokopa Brázdu|foto: Hana Zajíčková

Lidé mohli do letounu nasednout a na vlastní kůži tak zjistit, že podmínky pro pilota nebyly zrovna nejlepší. „Na zemi není ze stíhačky prakticky vidět před sebe. Když se letoun rozjel a zvedl, bylo to lepší, ale stejně musíme obdivovat už to, že piloti dokázali vůbec najet na dráhu. Přistávali i na letadlových lodích, a to bylo opravdu mistrovství,“ dodává Zdeněk Sadecký.

Náročné je ale už i samotné nastupování do Spitfiru. „Základem je chytit se konstrukce kabiny a stoupnout oběma nohama na sedačku, je to jako v tanku, potom už se tam jenom rovnáte. Vystupuje se zase stejně. Těm pilotům bylo okolo dvaceti let, tak jim to šlo přeci jenom snáze,“ popisuje Zdeněk Sadecký.

Před sebou měl pilot knipl, kterým stíhačku řídil, dále například výškoměr, ukazatel stoupání a klesání, kompas nebo otáčkoměr. V zavřeném kokpitu bylo v létě vedro, v zimě chladno. Nějaké pohodlné polstrování na sedačkách to také nenajdete.

„To je právě to hrdinství našich letců, že do takových strojů sedali a za naši svobodu za mořem bojovali. To si musíme stále připomínat, včetně toho, že nacisté se pak mstili jejich rodinám, které zůstaly v Čechách,“ zdůrazňuje Zdeněk Sadecký.