Jak se dostat z rodičovské pasti? Kupodivu docela snadno

Hostem Martiny Kociánové byl na podruhé psychopatolog Andrej Drbohlav. Ten se dlouhodobě věnuje vývoji patologie chování a osobnosti u dětí a dospělých. Mimo jiné je autorem několika knih, třeba knihy Psychologie sériových vrahů nebo Psychologie masových vrahů.

Martina: Když jste psal knihu Psychologie masových vrahů, tak jste zpracovával také případy dětských násilníků třeba ve Spojených státech. Řekněte mi ale, kde se tedy vzala tato generace agresivnějších typů dětí, když v Americe neprošly revolučním kvasem, neprošly změnou ekonomického a politického systému (téma z předešlého dílu). Jak to, že jejich rodiče udělali ve výchově pravděpodobně stejné omyly, jako my v Evropě?

Andrej Drbohlav: Spojené státy americké mají přibližně 300 masových útoků na školách za rok. Za posledních pět let jejich počet stoupl o 300 %. V pozadí těchto jedinců stojí velmi často paranoidní porucha osobnosti nebo případně paranoidní schizofrenie.

Ale v popředí je celá řada jiných psychopatologických fenoménů, z nichž nejčastější je hluboký pocit méněcennosti, anebo hluboký pocit nadřazenosti. A to jsou přesně patologické důsledky výchovy, ohromných a silných očekávání ve vztahu k dětské individualitě.

Z některých těch dětí vyrostou právě ti sebejistí, nadřazení a neohrozitelní jedinci, a někteří prostě v těch silných očekávání svých rodičů selžou. Jsou nesebejistí, jsou velmi slabí, nedůvěřují si.

V obou případech se pak dlouhodobá frustrace, neuspokojení a dlouhodobý stres setká s nutkavou a velmi silnou potřebu pomstít se společnosti.

Andrej Drbohlav Třetina masových útočníků ve školách čelí obrovskému tlaku rodičů, kteří na ně mají extrémní nároky.

Když se podíváte dál na strukturu těch útočníků, tak zjistíte, že v Americe přibližně třetina masových útočníků pochází z armádních kruhů. Jsou to většinou navrátilci z různých zahraničních misí, do kterých odcházeli s určitým očekáváním, že tam třeba i Amerika vstupuje s dobrým úmyslem a tam poznali, že realita v regionu je skutečně úplně jiná, bolestná. Přináší si velmi často neviditelné rány v podobě například posttraumatické stresové poruchy.

Tou další třetinou, a to je velmi zvláštní, jsou druhé a třetí generace rodin, které přišly v touze za svobodou a uskutečněním opět nějakých vlastních očekávání a snů do Ameriky. Jsou to lidé z Asie, z Afriky. Ta první generace se mnohdy ani anglicky nenaučila, žije v uzavřených komunitách a městech, tam má své restaurace a podobně, ale jejich děti už se nějakým způsobem zařazovaly do společnosti, ale nikdy v ní nezískaly ten úplný statut a viní tu společnost velmi často za to, že je plnohodnotně nepřijala.

A pak je tady poslední, přibližně třetina těch, kteří skutečně čelí velkému tlaku svých rodičů. Jsou po celé dětství obětí fyzické nebo psychické šikany a týrání vlastních rodičů. Jsou pod tlakem ohromných a extrémních nároků, které se u nich buď zlomí úzkostnou a depresivní cestou, která plyne z pocitu hluboké méněcennosti, anebo se naopak přetaví v suverenitu a snahu být neohrozitelný a nezranitelný. V hluboké nadřazenosti, superiority.

Mnohé děti, ze kterých pak vyrostou útočníci a vrazi, zažily šikanu a týrání vlastními rodiči|foto: Fotobanka Pixabay

Z toho velmi často přichází skutečně velký pád, který s sebou nese tu hlubokou pomstu, aspoň pro jeden krátký okamžik být středem pozornosti, přilákat média, zvítězit a pomstít se.

Diagnózou ADHD nálepkujeme stále víc dětí

Martina: Jak si vysvětlíte to, že máme mnohem víc dětí s diagnózou lehké mozkové dysfunkce, ADHD, dyslexie, dysgrafie a mnoho, mnoho dys-? Je to proto, že teď máme lepší diagnostické schopnosti, více si toho všímáme, anebo je to skutečně tak, jak se to na první pohled jeví, že jsme stále více chřadnoucí?

Andrej Drbohlav: Na otázku lze nahlédnout mnohými způsoby. Za prvé ADHD je dnes pojem, který je velmi oblíbený. V touze rodičů rychle a srozumitelně porozumět tomu, proč je to dítě neklidné, vzpurné a podobně, tak přichází velké uklidnění ve chvíli, kdy jim řeknete, že má ADHD.

Mnohdy je to pro ně vysvětlení stavu, ale vlastně jim to nijak zásadně nepomůže. Je to velmi oblíbená diagnóza, kterou se dnes nálepkuje čím dál více dětí, ale to je na tom právě to zrádné, protože samotná diagnóza vám vůbec nic neříká o příčinách, které konkrétně třeba u neklidu (u hyperkinetických syndromů) může být etiologická a příčiny velmi široké a různorodé.

Andrej Drbohlav Děti svým neklidem, nepozorností a hyperaktivitou často dávají najevo svoji nespokojenost s rodinným životem.

Ve vašem dotazu jste zmínila dva pojmy. Řekla jste LMD (lehká mozková dysfunkce) a ADHD. Lehká mozková dysfunkce je dána difúzním poškozením. Tedy trhlinovým poškozením korových oblastí mozku. U těch jedinců, kteří jsou hyperaktivní právě na podkladu nějakého neurobiologického morfologického deficitu, a teď se jedná velmi často právě třeba o prefrontální kůru, prefrontální oblast mozku, je léčba, její projevy, i schopnost a efektivita terapie výrazně jiná. Tedy než paradoxně u většiny těch jedinců, které dnes označujeme ADHD, ale u kterých etiologie vůbec není neurologická nebo biologická.

Velké množství dětí je neklidných, hyperaktivních a nepozorných nikoliv proto, že by se jejich mozek vyvíjel pomaleji nebo nějakým způsobem deficitně a abnormálně, ale velmi často tím neklidem dávají spíše najevo, že jsou ve svém životě, zejména tom rodinném, nespokojení, nešťastní, nerozumí mu, nikdo jim dostatečně nenaslouchá. Že se bojí, prožívají různé strachy a nemají ve svých rodičích dostatečného partnera.

A velmi často se setkávám s tím, že rodiče přicházejí právě třeba s tou nálepkou ADHD a ptají se mě, jaké léky by měl brát, kam mají jít na další neurologické vyšetření a podobně.

Když potom posloucháte rodiče, tak velmi často zjistíte, že ten problém vůbec není v hlavičce dítěte, ale je ve skutečnosti v té samotné rodině. V tom, že i během prvního setkání s těmi rodiči jsou schopni se během deseti minut mezi sebou několikrát pohádat, že dítěti vůbec nenaslouchají.

Problém s dětskou LMD a ADHD není v mozku dítěte, ale v samotné rodině, kde se rodiče hádají|foto: Fotobanka Pixabay

Pořád vám říkají, jak je něco špatně a kdo to udělal, a jestli za to můžou učitelé anebo co je špatně s tím mozkem. A co s tím udělat. Ale přitom to dítě sedí v tu chvíli vedle u stolečku a deset minut si s naprostým klidem kreslí nebo maluje.

A já na něm vidím, zatímco poslouchám příběh rodičů, že to dítě konečně zažívá chvíli klidu, kdy po něm nikdo nic nechce, nikdo na něj nekřičí, nikdo ho neposadil k televizi, aby nějakým způsobem saturoval vlastní neschopnost se tomu dítěti věnovat, nebo ochotu se mu věnovat, naslouchat a zodpovědět jeho otázky a přirozenou dětskou všímavost.

A to dítě je svobodné a naprosto klidné. Nejedou mu ruce, nejedou mu nohy. Krásně si kreslí a následně vám vypráví, co za příběh nakreslil.

To ADHD, tedy ta hyperaktivita má velmi širokou základnu. Ať už je to ta sociální, mnohdy vyjadřující skutečně nespokojenost a deprivaci, nebo to může být neklid a vzdor daný sociálním učením. Protože i ti rodiče jsou vzdorovití a neklidní. Vidíte to během kontaktu s nimi, kdy vám ten tatínek přišel říct, jak ten synek je neklidný, ale u toho pětkrát napsal nějakou esemesku, neustále se dívá na hodinky a to dítě zcela přirozeně ten rytmus, proxemiku, gestiku a celou řadu nonverbálních procesů od něj okouká.

Hyperaktivita a nepozornost může být způsobená i jídlem

A pak je tady ještě drobná svébytná kategorie celé řady těchto hyperkinetických syndromů, které jsou bohužel s velkou pravděpodobností důsledkem života naší společnosti, ve které žijeme. A to je to, čím se krmíme, co jíme, co pijeme.

Některé potraviny obsahují celou řadu aditiv, látek, které mají v těch potravinách různé funkce, které mají ale velmi zásadní důsledek na lidské chování. Mnohdy ten dětský organismus extrémním způsobem aktivizuje, dítě nedovede vůbec s tou energií pracovat.

Čtěte také

Takže ADHD je velmi široké a není to o tom, dát dítěti tu nálepku, protože ta sama o sobě nic nevyřeší. Naučili jsme se, že když dítě přijde do školy s tím papírem, na kterém je, že je dys- toho či onoho druhu, že mu obtížněji půjde počítání, psaní, čtení či cokoliv, takže to má s sebou přinášet nějaké určité úlevy.

Ale o tom ta správná terapie není. Není o tom, že budeme nacházet a zavírat některé cestičky, kterými by se to dítě nemělo vydat, protože na ně domněle nemá. Je to právě o tom, jít těmi cestičkami, naučit se prostřednictvím rodinné, sociální nebo kognitivně-behaviorální terapie těm velkým výzvám postavit.

Přijmout, že mám nějaké deficity, přijmout to, že jsem třeba v něčem trochu jiný, že mám nějaké slabosti a vzdorovat jim, zdravě se jim postavit, rozeznávat problémy. Vůbec to není jednoduché a klade to mnohem větší nároky na rodiče a samozřejmě s tím přicházejí očekávání, selhání, úzkosti a podobně.

Školy neučí děti kriticky myslet

Martina: Na rodiče to klade velké nároky, ale ať chceme nebo ne, tak značnou část dne tráví dítě ve škole. Jsou z hlediska psychopatologa školy nastaveny tak, aby vychovávaly zdravé, sebevědomé, přemýšlivé jedince?

Andrej Drbohlav: Ne. Ani v jedné z těch domén, ani v jednom z těch fenoménů, které jste zmínila, ty školy tu sílu nemají.
To už si vlastně uvědomoval poměrně významně i Komenský, když říkal, že se vzdalujeme schopnosti vést děti myslet. K myšlení jako takovému. A ta doba v tomto ohledu dnes není o moc jiná.

Současné školství odnaučuje děti kriticky myslet|foto: Fotobanka Pixabay

Tím, jak překotně běžíme dopředu, jak žijeme ve společnosti, která přináší jiné nástrahy, než dříve, tak jsme zcela přirozeně za poslední desítky a zejména stovky let ztratili celou řadu schopností, které jsme jako lidé měli.

Otupěly se naše smysly, zrak, sluch a podobně. Současné školství víc, než aby se zaměřovalo na kritické myšlení, schopnost argumentace, sebeprosazení, schopnost naslouchat jiným názorům a jak jsem říkal, třebas nesdílet, ale respektovat, tak tlačí na extrémní memorizaci, obrovské množství informací, které to dítě vůbec nepotřebuje.

Andrej Drbohlav Děti se biflují složitou matematiku, ale s penězi pracovat neumějí.

Tlačíme do něj mnohé matematické poznatky. Říkáme, musíš maturovat z matematiky, ale pak zjistíte, že ty děti vůbec neumí pracovat s penězi, že vůbec neví, co to je dluhová past. Co si mohou, nemohou dovolit, co se týká peněz. Jak důvěřovat různým poradcům, jak s penězi pracovat a přitom to je právě přesně ta prostá a banální matematika, kterou ve skutečnosti potřebuje.

Takže dnes ve školství těžce převažuje memorizace, tedy ten extrémní tlak na paměť a ustupují další kognitivní procesy, tedy schopnost myslet a kriticky pracovat s informacemi.

Ono totiž mnohem účelnější je, učit ty děti tomu, kde ty informace nalézt, jak kriticky oddělit ty správné od nesprávných informací, jak je správně interpretovat a přenášet do svých vlastních příkladů, než to, že do nich nekriticky lijeme nějaké lidské poznání, které se navíc tak překotně mění, že to, co je naučíte, už za pár let vůbec není pravda.

Martina: Je šikana skutečně šikanou, anebo se prostě ve většině případů ti kluci chovají zkrátka úplně přirozeně a jenom my bychom je chtěli mít všechny v lati.

Andrej Drbohlav: Šikana je zcela přirozený proces. Byla vždycky, je a vždy bude. V některých obdobích našich dějin byla prostě trochu menší, protože byl jiný řád, jiný strach a jiný respekt z učitelů.

Dnes je vše trochu jiné, uvolněnější, učitelé mají mnohem více strach prosazovat řád a tak dále, ale není to tak, že by šikana v dnešní době byla nějakým současným jevem, něčím, před čím bychom měli zbystřit a říct: pozor, je tady něco strašného.

Šikana byla, je a bude|foto: Stock Exchange, Joana Croft

Měl by to být spíše pro nás jasný impuls k tomu, vyzbrojit učitele mnohem lepší frustrační odolností, mnohem větší schopností zdravě se sebeprosadit, ale také motivovat a děti vést.

Učitelská profese není předavač informací. Učitelská profese už z podstaty paedagogos je průvodce životem. To je ten, kdo vám ukazuje, jak se v tom životě správně vyznat a jak nabyté poznatky správně použít pro to, abyste obstála a byla součástí společnosti a nenarušila ji.

Už i hračky zbavují děti představivosti

Martina: Myslíte si, že vychováváme holčičky jako holčičky a kluky jako kluky? Že jim dopřáváme to, co každému pohlaví patří?

Andrej Drbohlav: Mluvil jsem o tom, že absentuje čím dál více to kritické myšlení, ale v tom vytváření zdravé identity děvčat a chlapců také potlačujeme jeden z dalších faktorů kognitivních procesů, a to je schopnost představivosti a imaginace.

Když se budete bavit s někým, kdo vyrůstal před 50, 60, 70 lety o tom, jak si hrál a s čím si hrál, tak velmi často zjistíte, že nebylo tak ohromné množství hraček, takový výběr různých barev, tvarů a tak dále, ale prostě sebral nějaké topůrko, nějakou větvičku nebo něco a té větvičce ve své imaginaci, ve své ohromné a rozpínavé barevnoschopnosti naší představivosti dával různé tvary a myšlenky, vytvářel z ní postavy nebo zbraně, autíčka, dával jim nějaký příběh.

Dnes jsme úplně v jiné realitě. Současné hračky vás vůbec nenutí si cokoliv představovat. Oni jsou z hlediska představivosti prostě už hotové a dané. Dneska už všechno má jasný cíl, vůbec vás to nenutí přemýšlet, nenutí vás si představovat, co všechno by ta hračka mohla zažívat za příběhy, protože ona sama je nositelem toho příběhu. Jasně vymezuje, jaká je osobnost té hračky. Jak se tváří. Zdali je primárně bojovná, válčivá, vítězivá a tak podobně. Takže to je jeden z dalších faktorů.

Moderní hračky nenutí dítě k představivosti. Ona sama je už nositelem příběhu|foto: Fotobanka Pixabay

Myslím, že děti současné prostředí a ten bezbřehý a necenzurovaný ekonomický svět, ve kterém žijeme, plný lákadel, které na nás útočí, mobilů, počítačů a hraček, zbavuje svobody vlastní představivosti a vlastní volby.

Je rodič v pasti?

Martina: Jak z toho ven? Rodiče jsou ve spoustě věcí jednoznačně v pasti, protože jsou v podstatě ve vleku toho, co ty děti chtějí, co chce škola, co chtějí gymnázia, co chce společnost. Jakým způsobem se má rodič obrnit a vzdorovat nejenom světu, ale i svému dítěti?

Andrej Drbohlav: Obecně je člověk právě přesně v ten moment v pasti, kdy si tu past kolem sebe vytvořil, připustil a řekl: já jsem v pasti. Pokud ji takhle nepojmenujete a pokud se do ní sám člověk nepostaví, tak v ní prostě není. Člověk tomu musí neustále vzdorovat. To, že vám to dítě říká: já to musím mít, protože bych bylo vyřazeno z té skupiny a podobně, musím mít mobil, musím mít facebook a podobně, tak zrovna tak je vysvětlitelné, že naopak má právo tu věc nemít. Má právo si obstát a říct, já ji nepotřebuju.

Martina: Máte děti?

Andrej Drbohlav: Mám dvě děti a snažím se je vést k určité skromnosti a uvědomění si toho, že vůbec nemusím být součástí té vlny, očekávání a nálepek společnosti, která říká: ty nemáš mobil? Nebo ty nemáš to, či ono? Já mám právo na druhou stranu, a tak to i říkám dětem, se rozhodnout to nemít. Ne právo nebo povinnost to mít. Ale já mám také právo se rozhodnout, že to nemám, nepotřebuji a nechci.

Práva, která jsou dnes protěžovaná, jsou zejména práva čistě zištná

Martina: Když se bavím s dnešními mladými lidmi, tak mě nesmírně zaráží vždy to, že oni neustále zdůrazňují, nač mají právo. A dokonale dokáží pojmenovat svoje práva. Oni nemají názory, ale mají práva. My jsme byli v tomto jiní. Řekněte mi, je to, že máme takovou přemíru práv, věc, která naši společnost velmi zesložiťuje?

Andrej Drbohlav: Bezesporu ano. Podíváte-li se třeba i na to, jakým způsobem jsou postaveny práva a povinnosti třeba i v resocializačním systému, ve školském systému a podobně, tak uvidíte, že práva výrazně převažují nad povinnostmi. Jenže tam, kde se vytrácejí povinnosti, tam se také vytrácí schopnost odpovědnosti za své činy, za následky, které ty činy přináší a tak dále.

Práva, která jsou dnes protěžovaná, jsou zejména práva čistě zištná. To znamená obohacující toho konkrétního člověka. Velmi často tedy slýcháte, na co mám já právo, o co bych tedy neměl skutečně přijít.

Andrej Drbohlav Kde se vytrácejí povinnosti, tam se také vytrácí schopnost odpovědnosti.

Nikoliv právo rozhodovat se, nesouhlasit, diskutovat, kriticky přemýšlet, ale právo, co mi je uzurpováno, o co přijdu, co bych měl mít a podobně. Co s sebou přináší přirozenou neúctu také k práci a podobným věcem. Dnešní mladí mají velmi často třeba představu, že mají právo si cokoliv třeba i na internetu vzít. Ať už je to film, hudba, kniha a podobně, a že za to nikomu nemusí platit, protože to tak prostě je, já to chci a svou potřebu zcela samolibě uspokojím.

Vytrácí se tedy ta přirozená úcta k práci, k nějaké kreativitě a podobně. Rodiče mi říkají, že se právě děsí toho, kdy jim to dítko přijde domů a řekne, já chci mít mobil, protože jinak budu vyčleněno ze třídy. Ale ve chvíli, kdy mu ho dáte a ustoupíte téhle direktivní potřebě a jasnému vyjádření toho, že mám na to právo a musím to mít, nebo o něco přijdu, nebo budu na pokraji a tak dále, kdy je v tom i tahle ta určitá výhrůžka, tak v zásadě se připravujete o tu nejcennější možnost využít přesně tento moment k tomu nejzásadnějšímu výchovnému sdělení, které říká: ale ty nemusíš být součástí toho proudu.

Často je v žádostech dětí určitá výhrůžka, že se mohou ocitnout na okraji společnosti|foto: Fotobanka Stock Exchange

Protože to, co je tlakem na ty dospělé, aby obstáli v té práci, aby byli takoví či onaký, aby nějak vypadali, aby se o sebe starali, aby odolávali všemu, to je přesně ten stejný tlak, kterému je vystaveno to malé dítě třeba už v té první a druhé třídě.

Andrej Drbohlav Je třeba dětem stále zdůrazňovat, že nemusí být součástí proudu, že nemusí jít s davem.

A pokud mu řekneme: „Ano, budeš ten mobil mít, pochopitelně, abys netrpěl, abys byl součástí toho stáda, které vyžaduje to, jak se máš chovat, jak máš vypadat a co máš mít“, tak ho vlastně učíme přesně tomu stejnému nedostatku, vlastní neschopnosti vzdorovat a říct: „Pozor, nemusíš. Ty máš také právo říci ne.“

Ono zažívá podobný příběh v tom dětství a ve svém vlastním kolektivu, a pokud ho to nenaučíme a řekneme: „Jistě, pořídíme ti to a budeš mít přesně to, co ostatní, protože to tak prostě musí být, abys nebyl outsiderem, tak ho vlastně a pouze vyzbrojujeme tím, že musí být vždy nejlepší a musí mít vždy vše, musí vždy před všemi vypadat tak, že na to dosáhne, že si to může dovolit a že jde s davem.

Je moc dobře, když se dítě dostane do nějaké krize

Martina: Říkal jste, že se sérioví vrazi buď cítili nesmírně nedocenění, anebo naopak cítili velké opovržení, nadřazenost. Když to přeženu, tak kde je ta míra, kdy já vím, že ho nezaháním do stáda těch outsiderů, těch, kteří se budou cítit nedostatečně, anebo ho s tím mobilem v ruce neposílám k té partě, která se bude cítit nadřazeně?

Andrej Drbohlav: Mnozí rodiče tu křižovatku vnímají jako něco strašného, negativního, co jim přišlo do cesty a neví, jak to řešit. Ale na tom je potřeba vidět právě to pozitivní a být rád za to, že přišla krize. Krize je nesmírně důležitá. Krize a konflikt posouvají vývoj a dějiny dál. A stejně tak i tu výchovu.

A je moc dobře, že se to dítě konečně dostalo do nějaké krize, ke které se musí postavit, soběstačně ji vyřešit a ustát. Buďme paradoxně i rádi za to, že je vystavováno takovým krizím a posilujme ho v té schopnosti obstát právě ve společnosti těch vrstevníků a říct: „Ne, já to nepotřebuju, já to nechci.“ Rozumíte mi?

Martina: Naprosto.

Andrej Drbohlav: Buďme rádi za to, že nežijeme v době, která je nekrizová, ale že naopak to dítě je omláceno každodenním drobným konfliktem a řešení není to, že mu tedy dáme to, co ten konflikt snadno vyřeší, ale že ho prostě vyzbrojíme pro něj srozumitelnou argumentací základních hodnot, postřehů a postojů, kterým porozumí a jejichž jsme i my sami vlastně nositelé a dáváme mu takový příklad.

Aby bylo schopné takovým situacím vzdorovat, protože je ani zdaleka v životě nezažívá poprvé a naposled. Celý život bude vystaven tomu, že se lidé budou dívat na to, co má či nemá, co by měl mít, čím by měl být, co by měl umět a tak dále. Dává mu to neskutečnou schopnost tomu vzdorovat a říct si: „Já jsem spokojen s tím, co mám“, tedy příklad skromnosti. „Já to nepotřebuju mít“, tedy příklad pokory a tak dále. Prostě schopnost zdravě říci ne a umět si to vyargumentovat.

Martina: Pane doktore, moc vám děkuji za vaše profesionální i lidské postřehy a názory. Díky za to, že jste přišel.

Andrej Drbohlav: Děkuji za pozvání

Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů