Jak rozhlas léčil Luďka Munzara

3. únor 2019

Luděk Munzar zemřel 26. ledna ve věku 85 let. Když se v uplynulých dnech probíral jeho život a zásluhy na kulturním poli, měl jsem pocit, měl jsem pocit, že by si jeho práce zasloužila stejně velkou úklonu jako ta divadelní, filmová, televizní a dabingová. Rozhlas byl totiž jeho velkou láskou.

Když jsem přišel před bezmála čtyřiceti pěti lety do rozhlasu, občas jsem zašel před natáčecí studio číslo tři, kde na chodbičce sedávali moji zbožňovaní herci, pili kafíčko a cigaretový dým se snášel jako mlha do krajiny smíchu a vzpomínek.

Vypadalo to podobně u většiny her, které se tam točily. Pak pan režisér Jiří Horčička pokynul a Jana Hlaváčová, Carmen Mayerová, Eduard Cupák, Viktor Preiss, Čestmír Randa, Miloš Nedbal, Václav Postránecký, František Němec či Vladimír Ráž se odebrali do studia, aby svými hlasy vdechli život třeba stránkám knihy o vojně a míru. Mezi nimi i Luděk Munzar. Jak by mě tehdy mohlo napadnout, že jednou budeme spolu sami dva ve studiu a já budu u toho, jak „učí písmenka mluvit"! Tak totiž někdy žertoval o své rozhlasové profesi. Rozhlas byl jeho velkou láskou a ve studiu se cítil nesmírně dobře a svobodně. Miloval jeho intimitu, při níž byl jen on, lampička, mikrofon, text a posluchači. A z toho všeho vznikl most, po kterém jste nenápadně přešli do světa fantazie.

Rakvička, věneček a kafe

Poznali jsme se díky pořadu Šansony, songy a písničky, který jsem řadu let připravoval s Janou Hlaváčovou. Líbily se mu mé básničky, ale seznámili jsme se popravdě hlavně díky tomu, že jsem nosil se zpožděním scénáře k nim domů. Tehdy se berchal z těžké choroby a chodívali jsme spolu do modřanské cukrárny na „hřbitovní soupravu", což byla rakvička, věneček a černá káva. Návštěvy byly pravidelné a stále častější a zrodilo se krásné, důvěrné přátelství, za které jsem osudu vděčný. Přemluvil jsem ho ke „třem tečkám" na závěr mých Dobrých jiter, a dokonce i k nádhernému svátečnímu Dobrému jitru, které měli spolu s Janou. - „Ale jen když tě uvidím v režii za sklem. A kdybys viděl, že třeba vzpomínku na dědečka už nezvládnu..." - „Neboj, vyjedu písničku." - Zvládl.

Luděk byl plný citu a postupně nabíral coby pilot termiku a hřbitovní soupravu u něj nahradil harlekýn a u mě větrník. Rozhlas začal „léčit". Nemoci daly chvilku pokoj, a tak jsem přišel s nápadem, že bych jako básník 21. století rád udělal rozhovor s Karlem Čapkem, kterého jsme měli oba rádi. Ten rozhovor by byl složený z esejů a novinových článků, vždycky na nějaké téma, které jsme s Luďkem na začátku lehce uvedli. On si pak oblékl vestu pana spisovatele - moc mu slušela - a na oplátku mu půjčil svůj hlas. Když jsem psal scénáře, jako by pan Čapek a Luděk seděli proti mně. Byli si nesmírně blízcí ve vidění světa. Napsal jsem tedy první díl, tuším, že to bylo politikum.

A jak v nás pracovala ještě jakási autocenzura, Luděk to přečetl a povídá: „Františku, tohle nám nedovolí odvysílat! To je tak současný a výstižný. A krásný." Ale natočili jsme to s režisérkou Yvonou Zertovou, odvysílali jsme to, mělo to velký ohlas a najednou těch dílů bylo osmdesát. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého rozhlasového života. Mimochodem, letos 2. února nám Společnost bratří Čapků udělila Medaili Karla Čapka. Věděl jsem o tom dopředu, a když jsem to Ludkovi tři dny před jeho smrtí říkal, usmíval se a byl šťastný.

Okouzlení slovem

Byl jsem tehdy asi poslední člověk -mimo rodiny -, který s ním před smrtí mluvil. Ted se reprízuje náš druhý cyklus Okouzlení slovem. Měl sto dvacet dílů. Zatoužili jsme v něm vzdát hold naší rodné řeči, dík obrozencům a kráse života. Každý díl znamenal minimálně dvě dopoledne v kavárně, kde jsem nutil Luďka míchat kávu lžičkou vzpomínek a probírali jsme spolu nová témata. Pak přišly další čtyři dny práce na scénáři, sladit termíny a vzhůru do studia 3, 2 nebo 6. A před začátkem natáčení tradičně u stolu moccacino z automatu. „Vaše káva, sire," říkával jsem mu. Chvilka posezení, povídání o životě a vzpomínky na ty, kteří v těch studiích sedávali před námi.

Režisérka Helena Herbrychová pak tiše řekla: „Nepůjdeme na to?" Mistr zvuku Tomáš Gsollhofer típl cigárko, zasedl k pultu plnému hejblátek a vyzval nás: „Pánové, pár slov na zkoušku, díky, škoda netočit." Pak jsem okouzleně ve studiu sledoval, jak nádherně umí Luděk mluvit či dokonce křičet: „Pauza!" i kolika způsoby se dá říct jedna a táž věta. Často si připomínám ty mírně se pohupující dlaně. „Nechvátej." U posledních dílů už Luďka trochu trápilo zdravíčko. Třeba bolely nohy nebo něco jiného. Ale jen k prahu studia. V něm všechny trampoty a chmury nahradila koncentrace a profesionální práce. Byla to velká škola, a jestli je v hereckém nebi nějaké rozhlasové studio, Luděk Munzar tam rozhodně nebude chybět.

Spustit audio

Více o tématu