Ivana Šteklová věří v návrat lidí k sobě samým: „Emoce nemůžete vyjádřit písmenky, ale z očí do očí.“

„Velký základ jsem měla ve svých rodičích, kteří nás odmalička vedli k tomu, že chovat se slušně není vůbec nic špatného. Nebylo to nijak násilné, ale vlastním příkladem. A mně se moc líbilo, jak se třeba tatínek k mamince choval, a vždycky jsem měla takovou záklopku v sobě, abych jim neudělala ostudu,“ vypráví Ivana Šteklová.

Základní studijní literaturou jsou i v dnešní době knihy Gutha-Jarkovského.
Šteklová říká: „Všichni od něj vlastně jen opisujeme. Ten základ zůstává pořád stejný.“ Nepůsobí ale dnes některá pravidla z prvorepublikových dob ve společnosti směšně?
„Uvedu příklad. Např. líbání rukou se vrací. A když muž i žena ví, jak to má proběhnout, tak je to velice hezké. Naopak pokud se něco dodržuje striktně a na nepravém místě, může to působit směšně. A my Češi jsme typičtí v tom, že z pravidla uděláme doslova švejkovský výstup,“ vysvětluje jihlavská znalkyně etikety.

Na chování jednoho k druhému se odráží i společenské a politické klima. Např. 50. léta minulého století slušnosti a projevům galantnosti moc nepřála. Dnes je to jiné, lidé ale od stresu unikají k anonymitě. „Sluchátka na uších a hudba, to je pro mnohé únik od reality a odpočinek, který si jinde než v autobuse nemůžou dopřát,“ říká Šteklová.

Jak to bude za deset let, v roce 2023, najdeme k sobě znovu cestu?
„Já jsem věčný optimista, a věřím, že se lidé nenechají ovládnout technologiemi. Narodili jsme se proto, abychom komunikovali s ostatními, abychom měli přátele kolem sebe, dobré vztahy v rodině. A emoce nemůžete vyjádřit jen písmenky v textovce, musíte si je říct z očí do očí,“ věří v lepší budoucnost Ivana Šteklová.