Ivan Hoffman: Židle pro papaláše
Povšiml jsem si investigativního trendu zaměřeného na kauzy, kdy se covid snoubí s takzvaným papalášstvím. Zdá se, že není většího hříchu proti lidskosti než večeře v zavřeném hotelu či přednostní vakcinace. Proč se tomu ale říká papalášství? Proč není řeč o elitářské protekci, o privilegiích, kterým se těší mocní a bohatí?
Možná prostě proto, že papalášství zní na rozdíl od elitářství nechutně. Být označen za papaláše je natolik ponižující, že člověku s takovou visačkou nezbývá než rezignovat na všechno, čím zrovna je.
Čtěte také
U bývalých papalášů, říkejme jim lidově-demokratických, tomu tak nebylo. Za přednostní zacházení se nestyděli. Privilegia přijímali blahosklonně jako cosi, co se ústrojně snoubí s funkcí jim svěřenou.
Sebemrskačství dnešních papalášů, nazvěme je liberálně-demokratickými, by určitě nepochopili. Vím to, protože jednoho klasického papaláše jsem kdysi potkal.
Pozorovat toho, kdo to umí
Bylo to v Ústředí uměleckých řemesel, kde jsem byl začínajícím fotografem. V našem ateliéru se fotografovala židle, zhotovená na míru pro vysokého stranického funkcionáře.
Byl to pán nejen vysoký, ale rovněž, jak to korektně říct: rozlehlý? Originální umělecká židle podle moderního návrhu renomovaného architekta to zohledňovala.
Čtěte také
Má šéfová si na fotografování dávala záležet. Velkoformátovou kamerou Linhof, kterou vybírala z kufru výjimečně, hlavně když fotografovala interiéry, pořizovala negativy 6x9 a fotografování té obrovité židle se samozřejmě neobešlo bez komentáře o klientovi.
S vlídným porozuměním se o tom velkém politickém zvířeti zmiňovala jako o pořádném chlapovi, kterému je přirozeně třeba židle, do které se vejde a která ho unese. Dnes si říkám, že mohla také jízlivě utrousit cosi o monstrózním kusu nábytku pro tlustého papaláše. Ale neutrousila. Bylo by to nezdvořilé jak vůči řemeslníkům, tak vůči papalášovi, krajskému tajemníkovi.
Pozoroval jsem šéfku, jak hledá ideální úhel pohledu a volí správné osvětlení. Nafotit dobře židli pro papaláše je stejný kumšt jako vystihnout gotickou madonu. Nedá se to vyčíst z učebnice ani vyslechnout na přednášce. Lze jen pozorovat toho, kdo to umí. V naději, že se to na vás nalepí, že na vás to know-how v jakémsi rozmaru samo přeskočí.
Autor je komentátor Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
