Ivan Hoffman: Werichova vzpomínka

27. říjen 2021

Glosa Plus

Před padesáti lety byla vydána gramofonová deska s názvem Táto povídej, na které s tehdy již 66letým Janem Werichem hovoří jeho dcera. A Werich na ní vzpomíná, jak ve svých třinácti letech zažil vznik Československa anebo spíše konec Rakouska-Uherska. Zapamatoval jsem si z té vzpomínky, jak Werich s patosem, ale snad i s lehkou ironií popisuje, jak dav strhnul nenáviděného rakouského orla a pak ho hodil do Vltavy.

Neslyšel jsem v jeho hlase obdiv pro vlastenecké vzepětí, ale spíše skepsi člověka, který už toho o odstraňování symbolů ví své a nedělá si iluze ani o hlučících davech, ani o zářném příštím, které ničení symbolů ohlašuje.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Elektrická perspektiva

Hlavní potíž s vlastenectvím bude v tom, že jeho odvrácenou tváří je zrada toho, k čemu čerstvý vlastenec byl před tím dlouho loajální. Dav pokaždé horlivě ničí symboly, které respektoval. K odmítnutým symbolům se v minulosti vždy hlásila většina, jinak by jich nebylo, a tudíž by nebylo co odstraňovat.

Dodnes se najdou monarchisté, kteří soudí, že naházet rakouské orly do Vltavy nebyl dobrý nápad. V historii se ovšem zákonitě střídají období, kdy se národy spojují do mocných říší, a kdy se slábnoucí říše rozpadají na národní státy. Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí se v přelomových okamžicích obrací vítr a s ním i pláště těch, co končící epochu udržovali v chodu.

Když se otočí vítr

Od Ludvíka Vaculíka jsem po listopadu 1989 poprvé slyšel příběh o tom, jak 28. října 1918 Antonín Švehla přišel do Obilního ústavu v Praze a zaměstnancům řekl: „Do včerejška jste sloužili rakousko-uherské monarchii, ode dneška budete sloužit československé republice.“

Čtěte také

Ivan Hoffman: Vývojnice

Tak se i stalo a Vaculík to uvedl jako univerzální know-how, jak pohlížet na lidi, co sloužili minulému režimu. Nechat je dělat to, co umějí, pro režim nový. Se Švehlou to fungovalo.

Dnes se u nás, v Evropské unii, vlastenectví příliš nenosí. Aby to tak zůstalo, chtějí ti, kteří sázejí na budoucnost nynější říše, více Evropy. Před sto lety nabytou a pak občas ztracenou samostatnost si tak platonicky připomínáme v době, kdy u nás zaměstnanci Obilního ústavu v Praze momentálně pracují pro monarchii.