Ivan Hoffman: Prázdné ruce

Než jsem zjistil, že je to Bůh, kdo si najde člověka, přišlo mi logické hledat ho mezi lidmi, kteří vypadali, že ho našli. A protože věřící mají slabost pro hledající, měl jsem přátele v různých církvích. 

Čtěte také

Ivan Hoffman: Potíž s nepřítelem

Díky tomu jsem byl u toho, když do jednoho protestantského společenství zavítal host z daleka, kterého předcházela pověst charismatického kazatele.

Nevybavuje se mi, jak vypadal, ale jak mluvil. Všichni jsme mu viseli na rtech kvůli naléhavosti a vášni, se kterou se vcítil do evangelia. Mluvil o chudobě coby ctnosti, která osvobozuje člověka od materiálních pokušení. „Mám prázdné ruce!“ apeloval na nás zvýšeným hlasem ten muž a stále ho tak vidím, s rukama, ve kterých nic nedržel, názorně napřaženýma k auditoriu.

Když domluvil, do ticha se místo potlesku ozvalo cvakání kazetových magnetofonů, na které si řeč o chudobě nahráli posluchači, kteří měli ruce plné v té době velice drahých přístrojů, pořizovaných v Tuzexu (nebo někde ze Západu).

Zlaté a hliněné nádoby

​Mít prázdné ruce je duchovní luxus. Ale také ostuda, neboť mít prázdné ruce se bere jako důkaz neschopnosti udržet korunu. Ne náhodou je dnes nejpopulárnějším politikem v zemi miliardář.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Kolektivizace

Zatímco drobní zbohatlíci budí závist, ti největší se těší respektu. Bohatství jim propůjčuje image kompetentnosti. Jsou to vítězové, přirození lídři drsného světa, ve kterém jsou peníze měřítkem čehokoli. A především světa, kde nemít peníze je trapné.

​Není snadné mít prázdné ruce. Například mí křesťané, toužící po chudobě, doplatili zbohatnutím na svou přísnou víru, která je činila šetrnými, cílevědomými, pracovitými. 

Rovněž dopláceli na to, že v režimu, který jejich víře nebyl nakloněn, museli spiklenecky, skoro bych řekl „mafiánsky“, držet při sobě. Pomáhat si k lepšímu postavení a kariéře, což jejich církevní společenství a jeho jednotlivé členy učinilo řekněme „nechudými“.

Charismatický kazatel ukazoval prázdné ruce vlivným a zámožným členům exkluzivního klubu, kteří ve snaze najít Boha našli cosi, čeho si Bůh pranic necení. 

Ivan Hoffman|foto: Šárka Ševčíková

Materiální bohatství. 

Naštěstí jsem tou dobou dostal tip také na přednášky o antické filozofii a v zaplněné posluchárně si mezi studenty, ke kterým jsem nepatřil, zapsal za uši, že vtip je v tom „používat zlaté nádoby, jako by byly hliněné a hliněné nádoby, jako by byly zlaté“. 

Tudy i dnes vede cesta, jak nechat peníze protékat prázdnýma rukama a podržet si naději, že si mne Bůh nakonec najde.