Ivan Hoffman: O soběstačnosti

Co ale současně nechce natolik, aby se kvůli tomu vzdal nesoběstačného městského pohodlí.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Načasování života

„Jste soběstační?“, zeptal se mne před lety vzdálený příbuzný, mladý zcestovalý všestranně vzdělaný muž, rozhlížející se po našem hektarovém pozemku. „Nejsme,“ odvětil jsem po pravdě a přidal vysvětlení, zohledňující položenou otázku: „ Z času na čas nám nezbývá, než vypravit se do města pro hřebíky a náboje.“
       
Venkovanem jsem nějakých patnáct let, před tím jsem měl za to, že příroda je pro zvířata a pro lidi že jsou kavárny. Než mne jednou napadlo, že je to naopak. Z mládí pamatuji, že se z vesnice prchalo. Historik Ivo Samson mi kdysi svěřil, že miluje asfalt, neboť ho i po letech pronásleduje vzpomínka z dětství, jak ráno na vsi vyjde ze dveří a stoupne do kuřince.

Evropský venkov se vylidnil a místo někdejší dřiny již nabízí plnohodnotnou nesoběstačnost srovnatelnou s městem. Mizí chlévy, kurníky, králíkárny a udírny, přibývají grily a bazény. Sady pustnou a kanadské trávníky nahrazují zahrádky, protože původní venkované objevili kouzlo internetu. Venkov se ale současně mění v hřiště pro hobbysty, kteří postupně nahrazují původní hospodáře.

Bod, od kterého není návratu

Zatímco hospodáře v minulosti vesnice živila, my hobbysté o pozemek spíše pečujeme a domácí zvířata sponzorujeme. Odpověď nově příchozím z města, naivně se dotazujícím, které zvíře se ekonomicky nejvíce vyplatí, zní: „Plyšové.“

Čtěte také

Ivan Hoffman: Křehká socha

V lepším případě výnosy pokryjí náklady, neboť hospodařit v malém je společensky nežádoucí. Hobbysté, pečující o zahrádku a několik hospodářských zvířat jsou předmětem stále pečlivějšího státního dozoru a regulace, coby podezřelí individualisté.

Drobní pěstitelé a chovatelé ovšem nejsou pouze pískem v soukolí globalizace, která profituje z absolutní nesoběstačnosti. Svým životním stylem, tedy svou jinakostí, venkovští hobbysté rovněž znervózňují většinovou městskou populaci. Pro člověka obklopeného lidským davem je venkovský solitér obklopený psy, drůbeží, ovcemi a kozami v lepším případě exotem, v horším deviantem.

Ivan Hoffman|foto: Šárka Ševčíková

Když Kafka říká, že existuje bod, od kterého není návratu a že toho bodu je třeba dosáhnout, vybaví se mi den, kdy jsme poprvé zabili slepici. Je rozdíl chodit se na zvířátka dívat do ZOO a mít za ně odpovědnost, včetně rozhodování o jejich životě a smrti.

Když jsme zjistili, že městští lidé, kterým věnujeme kachnu, na nás s despektem pohlížejí jako na sadisty, kteří se vyžívají v zabíjení, učinili jsme zásadní rozhodnutí. Budou-li po nás příště chtít zvíře ke konzumaci, budou si ho muset přijít ulovit. Prstem jim ukážeme, které.