Ivan Hoffman

Nedám dopustit na nezávislé weby. Už svou existencí dělají důležitou službu svobodě slova. Díky nim nemusíme řešit, zda tím, co máme na srdci, nevyděsíme editora.

Mám rád senzační vědeckou publicistiku, kdy se lehkým perem referuje, co převratného tým badatelů z univerzity zjistil, když zkoumal dvacet lidí, anebo čtyři myši. 

Prezident Miloš Zeman se omluvil za bombardování Srbska v roce 1999 vojsky NATO, které jako tehdejší premiér ČR umožnil. Jaké by mělo být oficiální stanovisko Česka?

Jazyk nepochybně zasluhuje péči a ochranu vůči těm, kdo ho hyzdí. Současně ale o jazyku víme, že je živý, a tím pádem ho nelze definitivně spoutat slovníky a pravidly. 

Zní to jednoduše: projít po pozemku a rozhlížet se jakoby cizíma očima. Jako na návštěvě, kdy u druhých vidíme nepořádek, kterému domácí uvykli. Takže ho nevidí. 

Zamlouvalo se mi, co odpověděl Vráťa Brabenec Evě Turnové na otázku: „A jaký je to bejt starej, Vráťo?“ 

Opět jsem vybral z knihovny Havlovo Slovo o slovu. Není to text nestárnoucí, ale to, co si roku 1989 vyslechli němečtí knihkupci od laureáta jejich ceny, stárne důstojně.

„Náš premiér se zásadně vyhýbá střetu,“ míní komentátor. „Rozvolnění už jednou mělo katastrofální důsledky. Ale už o nich nemluvíme. Už jsme si zvykli, že tady umíráme.“

Je to dlouhých 47 let, co se u našeho útvaru při odchodu do civilu provolávalo:  „Nikdy více Pardubice!“  Vzpomínka se mi nedávno vybavila, když jsem vyhazoval staré krámy.

Počasí a politika mají hodně společného. Obtížně se předvídají, spíše nás rozčílí, než potěší. A hlavně se v obou případech jedná o cosi, co neumíme ovlivnit.