Ivan Hoffman

„Nebyl to dobrý rok,“ začal své vánoční poselství Miloš Zeman. Kritizoval stažení spojeneckých vojáků z Afghánistánu nebo Zelenou dohodu pro Evropu. Mluvil i o pandemii.

Letošní Vánoce už nám covid nepokazí. Jde o svátek naděje a ta umírá poslední. Vánoce jsou strachu odolné. Je tomu tak proto, že jsou šťastné a veselé.

Za pár měsíců, na výročí nedožitých sedmdesátin, bude otevřena jeho knihovna. Abych to nezakřikl, neřeknu čí, má to být knihovna básníka, vydavatele a věčného disidenta.

Měl bys napsat něco hezkého, našeptává pokušitel ve mně. Chce to fanatikům hodit vidle do šíření nenávisti. O pozitivní náměty nouze není. Stále je k vidění něco pěkného.

Sněhulákem se seriózně zabývají historici, kteří první zmínku o něm našli z roku 1380. Ví se, že nejstarší známá fotografie sněhuláka je od Mary Dillwynové z roku 1853.

Na procházkách lesem mám rád moment, kdy se míjíme s protijdoucími turisty. V deseti případech z deseti se naše pohledy potkají a popřejeme si dobrý den. Asi to je tradice.

Ivan Hoffman vidí Českou republiku jako nezajímavou z hlediska zahraniční politiky. „V minulosti sehrávala významnou úlohu agenda lidských práv, dnes jsme v jiné situaci.“ 

Jsou lidé, co na minulost nedají dopustit a pak tací, co na minulosti nit nenechají suchou. Nejspíše to tak bylo vždy a sotva tomu kdy bude jinak.

Příběh migrantů, kteří si to namířili do Německa přes Bělorusko, připomíná hru s černým Petrem. Být černým Petrem je prohra bez ohledu na to, zda do cíle nedojde, či dojde.

Je pravidlem, že nastupující vláda disponuje u hlídacích psů demokracie sty dny hájení. Pak přichází čas smířit se, že ničeho, co by nám zlepšilo život, se nedočkáme.