Ivan Hoffman

Zní to jednoduše: projít po pozemku a rozhlížet se jakoby cizíma očima. Jako na návštěvě, kdy u druhých vidíme nepořádek, kterému domácí uvykli. Takže ho nevidí. 

Zamlouvalo se mi, co odpověděl Vráťa Brabenec Evě Turnové na otázku: „A jaký je to bejt starej, Vráťo?“ 

Opět jsem vybral z knihovny Havlovo Slovo o slovu. Není to text nestárnoucí, ale to, co si roku 1989 vyslechli němečtí knihkupci od laureáta jejich ceny, stárne důstojně.

„Náš premiér se zásadně vyhýbá střetu,“ míní komentátor. „Rozvolnění už jednou mělo katastrofální důsledky. Ale už o nich nemluvíme. Už jsme si zvykli, že tady umíráme.“

Je to dlouhých 47 let, co se u našeho útvaru při odchodu do civilu provolávalo:  „Nikdy více Pardubice!“  Vzpomínka se mi nedávno vybavila, když jsem vyhazoval staré krámy.

Počasí a politika mají hodně společného. Obtížně se předvídají, spíše nás rozčílí, než potěší. A hlavně se v obou případech jedná o cosi, co neumíme ovlivnit.

Shodli jsme se s mou ženou, že nadešel čas vyměnit po jedenácti letech auto za nové, než to staré sežere rez a úspory sežere inflace.

Když si v noci ze soboty na neděli Evropané všech národností, vyznání, politických orientací či barev pleti posunovali ručičky hodinek o hodinu vpřed, klidně jsem spal. 

NKÚ dospěl k závěru, že český stát zanedbal přípravu na pandemii a v boji s ní si počínal zmatečně. K podcenění situace v takovém rozsahu dojít nemělo. Poučí se vláda?

Bude tomu pomalu dvacet let, co mi Pepa Kenša v rámci bluesové osvěty přepálil cédéčko Kennyho Wayna Shepherda Ledbetter Heights, které začíná nepřehlédnutelnou skladbou.