I lidé s demencí mají potřebu seberealizace, jde o to, jim porozumět, všímá si ošetřovatelka

27. leden 2022

Ošetřovatelka a pečovatelka Dagmar Martínková alias Dana se přes čtyřicet let stará o staré a umírající pacienty. V osmdesátých letech začala jako geriatrická sestra: „Některé kolegy moje chování rozčilovalo. Zatímco pili kafe, já vytáhla pacienty z postele a hrála s nimi na kytaru. Nevnímám jen léčbu a diagnózu, ale celého člověka a jeho životní příběh,“ vysvětluje.

Má význam komunikovat s lidmi, když vypadají, že už nevnímají?

Podprahová komunikace význam má. Odjakživa propaguji metodu, aby lidé na své nemocné příbuzné mluvili, využívali dotykové terapie, hovořili o jejich zájmech a tak.

Když můj bratr ležel pět měsíců s těžkým covidem na umělé plicní ventilaci, každý den jsem mu něco vyprávěla, pouštěli jsme mu jeho oblíbený jazz. Protože je horolezec, přinesla jsem mu kus lana s karabinou, aby měl kontakt s tím, co měl rád. Věřím, že také díky tomu se z toho dostal a už zase horolezí...

Čtěte také

Jak přistupovat k lidem s demencí?

Jde o to, aby člověk vnímal druhého celostně a snažil se k němu najít cestu. K tomu musíte znát jeho příběh. Třeba: bývalý primář vojenské nemocnice se v devadesáti letech potýkal s těžkou demencí. Bylo ale vidět, že nemá stání, pořád se ptá, co budeme dělat. Celý život byl aktivní lékař a lidi ho poslouchali – a teď mu všichni říkají, ať se vrátí na pokoj. I v poslední fázi demence mají lidé potřebu seberealizace. Tak jsem ho zkusila zaměstnat a ono to klaplo. Získal pocit, že chodíme na vizity, že dělá svou práci a jeho čas je využitý. I mně to přineslo obrovské obohacení: i člověk s demencí nám toho může spoustu dát.

Někdy ale také narazíte na netečnost příbuzných...

Nikoho nesoudím, ačkoli agresivnějších rodin přibývá. Je to otázka dobré, postupné komunikace:. Když se někdo chová agresivně a vy víte, že svého příbuzného nenavštěvoval a nepečoval o něj, může mít pocity viny. Vždy se mi vyplatilo říct: „Vidím, že máte starost…“ Ti lidé si viditelně oddychnou, že je nikdo neodsoudí. A občas nastane chvíle, kdy spolu můžeme vztahy upravit.

V nakladatelství Archa loni vyšla kniha Simony Bagarové Hořím, v níž hovoří s lidmi pečujícími o staré a nemocné pacienty. Dana Martínková je jednou ze zpovídaných hrdinek.

Dá se tak pozdě něco zachránit?

Ano, člověk se nesmí bát říct „pojďme se pokusit“. A občas zjistíte, kde je problém. Měla jsem pacienta s nádorem na mozku, umělce v preterminálním stadiu. S jeho manželkou jsem se nemohla týden spojit. Napřed vůči mně byla agresivní, ale po týdnu se sesypala a vypadlo z ní, že má obrovské existenční problémy. Jakmile se uvolnila, zajistily jsme právní poradenství a ona si vzala manžela domů. Ještě dva měsíce si žil, dvakrát týdně si dopřál cigaretu a šampaňské ve vířivce... Podařilo se naplnit jeho potřeby. Ne vždy se to povede, ale vždy se snažím najít společnou cestu.

Proč to děláte?

Nevím. Dostala jsem to jako dar. I když jsem vachrlatý křesťan a pochybuji o víře, za ten dar děkuju. Nejen tomu nahoře, ale i svým rodičům: že mi dali obrovský vklad do života, když do mě vložili morální hodnoty a důležitost vztahů.

Co všechno se daří zlepšit dotykovou technikou namasté? A proč zůstává Dagmar Martinková optimistická ohledně budoucnosti pečovatelské práce? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná ,

Související