Hodina zpěvu u Edity Adlerové? Legíny, karimatka a jedem!

Tušíte, kde byste teď byla, kdyby nebyla pandemie?

„Já se přiznám, že jsem před pandemií měla na rozdíl od mnoha mých kolegů štěstí, že jsem nastoupila jako vyučující konzervatoře v Teplicích. Do té doby jsem celý život byla na volné noze, takže kde bych byla, vím naprosto přesně, ale slušné slovo neznám. Nicméně díky této báječné instituci, kde jsem hrozně spokojená a vyučuji hlavní obory i dějiny, tak jsem oproti ostatním kolegům naprosto v pohodě. Potom jsem také založila svoje pěvecké studio v Praze a tito klienti absolvují online hodiny.“

Přívlastek Nejmladší Carmen v historii české opery, to vám asi nikdo neodpáře. Letos je to pokud dobře počítám 30 let, co jste ji nazpívala.

„Tomu se musím smát, protože když slyším to nejmladší, tak musím upozornit, že to už dávno není pravda ve smyslu souvislostí. Nicméně, pravdou to asi zůstává v té historické souvislosti.“

Začínala jste ve sboru, tuším kvůli nemoci jste jako malá začala sólovou přípravu. Co to v té kariéře znamená? A proč je vhodnější, aby děti zpívaly ve sboru?

„Já bych to uvedla na pravou míru. Ve sboru jsem začínala, bylo mi tři a půl. Takže i to bylo dost brzo. Děti chodí do sboru třeba v pěti. Já začala ve čtyřech letech sólo, to se ani moc nedělá, protože jsou ty děti hrozně malé a za to může paní učitelka, která řekla, že jsem tak šikovná, že by byla škoda to nechat. Ve sboru se socializujete, získáváte základní návyky, naučíte se strašně moc z muziky, pokud máte dobrou sbormistryni, tak zorganizuje nějaké výlety, což je pro děti hrozně důležité. Zkrátka vás to baví a získáte lásku k hudbě.“

Legendární Straussův valčík jste nazpívala s textem receptu na vepřovou panenku v bešamelu. Vyprávějte mi ten příběh téhle netradiční podoby vážné hudby.

„Já jsem měla kamarádku a ona zpívala s kytarou. Byly jsme na prázdninách a začaly jsme spolu zpívat a ona psala různé texty. Já jsem v té době byla ve Vídni, kde jsem si koupila CD a to se mi hrozně líbilo, protože tam byla fúze vídeňských filharmoniků a kubánských muzikantů. A oni v té kubánské notičce nahráli největší pecky. A já jsem toužila po tom, udělat něco podobného, ale ještě zpívaného s těmi texty. Tak jsem jí to řekla a jí se to zalíbilo a tak to vzniklo. První věc byl šavlový tanec a to bylo proto, že jsem v té době byla ve spolupráci s Tap Tap Orchestra a potřebovala jsem něco hodně rytmického, takže v podstatě všechny tyhle věci dohromady daly první písničku a tak nás to chytlo, že jsme začali tvořit celý projekt, který trval čtyři roky, a obě jsme si to velmi užily.“

Zpěvačka Edita Adlerová s moderátorkou Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Učíte na konzervatoři v Teplicích. Když sledujete studenty, kteří si tenhle obor vybrali, co je táhne tím směrem?

„To je velice různé, to je naprosto individuální a každý má svůj niterný důvod. Co mají společného, je to, že jsou strašně poctiví a citliví. S nimi se báječně pracuje, protože všichni chtějí a snaží se. Nemusíte je přesvědčovat, ať se snaží, oni sají jako houba.“

Lze to přehnat? Můžete hlas přetrénovat?

„Samozřejmě. Hlasivky jsou sval, ale my trénujeme ještě jiný sval, podbřišek. To je bod nádechu, pěstujeme ten nejdelší nádech, dechová opora a jde o to, že musíte vytrénovat střed těla. Jsou adeptky zpěvu, které nejsou zvyklé fyzicky cvičit a jsou překvapeny, když řeknu, že příště legíny, karimatku a jedem. Ty hodiny nejsou o tom, že přijdou v lodičkách a sukýnce. Někdy taky, ale ze začátku v žádném případě. Jde o normální cvičení a potom, když je někdo velmi horlivý, tak se může přetáhnout. Musíte to ale dělat správně, chodit na hodiny a korigovat.“

Jak se o hlas staráte, co všechno musíte dělat pro to, abyste se udržela ve formě?

„Já jsem pochopila, že nejvíc musím cvičit. Já cvičím jógu a tady je alfou a omegou fyzická kondice, protože musíte mít hodně dobré energie, ve smyslu té fyzické. Měla byste i dobře jíst, ale já nic nepřeháním. Já razím pravidlo střídmost, nicméně ode všeho trochu. Co se týče pití, tak to samé.“