Hlava české žurnalistiky Peroutka podle neurologa Stránského

„Ferdinand Peroutka byl v kruzích vážená osoba. Když jsem byl malý, tak jsem mu říkal strejdo, všichni mu vykali a on mi tykal. Dozvěděl jsem se, že mě měl velmi rád kvůli mému dědečkovi Jaroslavovi Stránskému, se kterým úzce spolupracoval v Lidových novinách, a pak s ním založil Přítomnost. Až v dospívání jsem si uvědomil, jaká kapacita to byla,“ líčí Stránký, který se narodil v roce 1956 ve Spojených státech. 

Slovy šetřil

„Když Peroutka mluvil, všichni mlčeli a poslouchali. Nemluvil moc. Pozoroval. Měl velké tlusté brýle, v nichž jeho oči byly dvakrát tak velké. Ať byla zima nebo léto, vždycky měl na sobě sako a v klíně miniaturního pudla, fenku Pixinku. Ta musela žít snad 150 let, vypadala pořád stejně. A Pixinku pořád hladil levou rukou, v pravé pomalu kouřil dýmku. Jako z hollywoodského filmu. Poslouchal tuhle debatu, která někdy i zuřila, a když se opovážil něco říct, všichni zmlkli a Peroutka promluvil,“ vzpomíná dál Stránský v cyklu Úžasné životy na Dvojce.

Nejednou přišel převrat...

V pořadu také uslyšíte autentické záznamy rozhovorů s Peroutkou. V jednom také popsal, jak se z původně literárního kritika stal kritik politický.

„Když jsem napsal první článek, tak redaktor ode mne žádal druhý a třetí a čtvrtý politický článek, tak jsem do toho nějak vplul. A najednou přišel převrat a první demokratická republika, tentokráte to toto začal člověk cítit jako povinnost. To vše ale přišlo proti mému očekávání, proti mé vůli, proti mým plánům. Já jsem se chtěl vychovávat pro literární kritiku, pro uměleckou kritiku, do té doby jsem psal výtvarnou a literární kritiku, měl jsem dokonce takové podivné úspěchy,“ říká v jedné z nahrávek Ferdinand Peroutka.