Hlasy z druhohor
Britský seriál Procházka s dinosaury, který v těchto týdnech uvádí Česká televize, skvělým způsobem představuje život ve druhohorách. Ale opravdu bylo všechno tak, jak vidíme a slyšíme v seriálu? Kde je hranice mezi vědecky prokázanými fakty, podloženými domněnkami a fantazií? Lze zjistit nejen to, jak dinosauři vypadali, ale také jak se chovali - a například i jak se ozývali?
Známý paleontolog Phil Currie ve spolupráci s počítačovým expertem Nathanem Myrhvoldem vypočítal, že gigantický býložravý diplodocus při šlehnutí svým dlouhým ocasem způsoboval třesk "jako když Indiana Jones šlehne bičem". Ačkoli by i tento zvuk mohl sloužit jako výstraha či snad dokonce k dorozumívání, není to v pravém slova smyslu hlas. Rekonstrukce hlasových projevů dinosaurů a dalších vyhynulých živočichů je bohužel velmi obtížná až nemožná.
Z čeho lze vlastně při rekonstrukci hlasů vycházet? Především z analogií s žijícími zvířaty a z obecného faktu, že čím větší živočich, tím nižší frekvenci mají jeho hlasové projevy (například pokud nahrajeme cvrkání luční kobylky a budeme ho přehrávat dvakrát, pak čtyřikrát a nakonec třeba osmkrát zpomaleně, poroste nám kobylka "před očima"; její osmkrát zpomalený hlas působí dojmem, jako by ho vydávalo zvíře velikosti krávy). To je pochopitelně příliš málo.
Japonský expert Matsumi Suzuki si položil otázku, zda by nebylo možné podle zkamenělých pozůstatků dinosaurů doplnit měkké tkáně, které se nedochovaly, a poté za pomoci počítače syntetizovat hlasové projevy příslušných druhů. Začátkem 90. let tímto způsobem rekonstruoval například hlasy triceratopse a tyranosaura. Vyšlo mu, že triceratops se ozýval hlasem podobným bečení ovce a tyranosaurus vydával jakési sténání. Zvukař Gary Rydstrom později zalitoval, že Suzukiho pokusy neznal v době, kdy míchal hlasy dinosaurů do Jurského parku. Ale pozor: Suzuki se jistě realitě přiblížil víc než Rydstrom, to ovšem neznamená, že se jí přiblížil na dosah.
Dozvíme se tedy přesně, jak se dinosauři ozývali? "Kyberpaleontologie", za jejíhož spoluzakladatele můžeme považovat právě Suzukiho, se nadále snaží hledat odpověď. Za velký úspěch se dá pokládat rekonstrukce hlasu parasaurolopha. Jeho hlas známe velice přesně; dokonce natolik přesně, že si můžeme říci: "Ano, tento zvuk se ozýval na konci druhohor."
Na rozdíl od triceratopse nebo tyranosaura, měl parasaurolophus na hlavě mohutný lebeční výběžek, který měřil až jeden a půl metru. Tento dutý výběžek spojený s nosní a ústní dutinou sloužil jako ozvučný prostor při vydávání hlasu; bývá přirovnáván k trombónu či jinému dechovému nástroji. Parasaurolophové dosahující hmotnosti až čtyř tun žili ve stádech poblíž vod, kde se živili rostlinstvem a snad i drobnými živočichy, a pravděpodobně spolu komunikovali právě prostřednictvím zvučných hlasů. Ostatně i další jejich příbuzní měli na hlavách podobné útvary,anebo blanitévaky, které sloužily stejnému účelu. Suzukiho rekontrukce (RealAudio, download 892 kB)
Parasaurolophus se svým lebečním výběžkem byl pro rekonstrukci hlasu ideálním objektem. K prvním pokusům přistoupil už na začátku 80. let David Weisshampel z University of Pennsylvania. Používal tehdy plastové roury, které koupil v železářství. Parasaurolophem se zabýval i Matsumi Suzuki, ale nejvýraznějších výsledků nedávno dosáhli Carl Diegert a Tom Wiliamson. První z nich působil jako počítačový expert v Sandia National Laboratory, která se podílí na vojenských zakázkách, druhý jako paleontolog v New Mexico Museum of Natural History and Science. Využili relativně dobře zachované lebky parasaurolopha, která byla v roce 1995 nalezena v Novém Mexiku. Za pomoci počítačové tomografie a softwaru původně určeného například k modelování situací, které by nastaly po haváriích letadel nesoucích jaderné zbraně, se dopracovali k hlasu z hlubin času. Jako první slyšeli volání parasaurolopha z doby před 75 milióny let.
Kdo ví - třeba to, co se nám dnes zdá obtížné až nemožné, se bude za čas jevit úplně jinak a vzápětí si stejně dokonale a věrně jako hlas parasaurolopha poslechneme hlasy celé řady dinosaurů. Právě až na parasaurolopha jsme zatím do značné míry odkázáni na fantazii paleontologů, programátorů a zvukařů.
Druhohorní audiogalerie aneb Jak se mohli (ale nemuseli) ozývat dinosauři
Stegosaurus - dinosaurus dlouhý asi 6 metrů o hmotnosti 5 až 6 tun, charakteristické kosodélné pláty na hřbetě a na ocase; pravděpodobně se živil hmyzem podobně jako dnešní mravenečníci nebo pásovci.
Brachiosaurus - délka až 23 metrů, hmotnost až 66 tun; žil na souši, kde z korun stromů otrhával listy; odtud označení "žirafovitý dinosaurus".
Triceratops - býložravý dinosaurus dlouhý až 9 metrů, hmotnost 5 až 6 tun; charakteristický roh na nose a dva rohy nad očnicemi; žil ve stádech.
Tyranosaurus - dosahoval velikosti 10 až 14 metrů, pohyboval se po zadních nohou; dravec, podle některých domněnek mrchožrout.
