Historička Dagmar Hájková: Rozpečetěná obálka vrací Masaryka jako člověka. Ne jako symbol či pomník

Historikům se podařilo srovnáním s ostatními archivními materiály určit téměř přesné datum vzniku dokumentu na konec srpna 1934. Tento rok byl pro Tomáše Garrigua Masaryka zlomový.

„Vstupoval do něj jako vitální člověk. Ještě v březnu si v Lánech vyjel na koni, už ale uvažoval o tom, že nebude kandidovat na prezidenta. Beneš se ho ke kandidatuře snažil přesvědčit. Věděl, že nadcházející léta nebudou dobrá. Těsně před volbou však Masaryk utrpěl první mozkovou příhodu, po níž přestal vidět na jedno oko, ochrnula mu ruka a postižena byla i řeč,“ vysvětluje kontext historička Dagmar Hájková.

Slova pro své nejbližší

V tomto stavu Masaryk složil prezidentský slib, svůj zdravotní stav si ale velmi zřetelně uvědomoval. Stejně tak i politické elity, které začaly vyjednávat, kdo by měl stát v čele republiky po něm. Pro Masaryka byl jediným přirozeným nástupcem Edvard Beneš.

Čtěte také

21. Prezident na koni aneb Kult tatíčka Masaryka

V polovině srpna se prezidentův stav prudce zhoršil, o čemž svědčí i slova, která si zaznamenala 27. srpna jeho dcera Alice: „Alisko, já myslím, že umírám. Následuj Edvarda Beneše a Jana Masaryka.“

I díky těmto poznámkám se podařilo text z tajemné obálky přesněji datovat. „Dokument vznikl 30. nebo 31. srpna 1934, kdy Jan Masaryk zaznamenal slova svého otce na pět stran hlavičkového papíru. Víme, že text následně přepsal, opatřil záhlavím a poznámkou, že prezident tato slova pronesl v přítomnosti Edvarda Beneše. Dokument pak Jan Masaryk podepsal. Jde tedy o téměř autentický přepis, takzvaný čistopis, v němž je text přehlednější a doplněný jen o několik slov či vět,“ popisuje Hájková.

Kupte si šaty a udělejte funus

Masarykův vzkaz z roku 1934 se dotýká několika témat, včetně jeho celoživotní snahy o budování jednotného státu pro všechny národy. Přesto jde spíše o osobní poselství, v němž se Masaryk nebojí reflektovat ani vlastní smrt.

„O smrti přemýšlel celý život. Nebral to jako konec, ale jako přechod z jedné světnice do druhé. Nebyl sentimentální, spíše racionální a zdrženlivý, a i o smrti mluvil s nadhledem. Pro zlehčení třeba rád používal slovo funus,“ přibližuje historička.

Tomáš Garrigue Masaryk zemřel o tři roky později. Jeho posledním veřejným politickým odkazem se stala abdikační listina z roku 1935, v níž znovu zopakoval ideály, na nichž budoval republiku.

Hájková ale varuje před zplošťováním Masarykova odkazu na pár hesel typu „Nebát se a nekrást“ či „Pravda vítězí“. Nabádá ke čtení Masarykových spisů, protože v nich se ukazuje v celé složitosti a šíři.

„Už Peroutka psal ve 20. letech o tom, že jsme Masaryka postavili na pomníky, ale přestali jsme ho číst. Dostat se k Masarykovu myslitelskému dílu je přitom v dnešní době velmi jednoduché, protože Masarykův ústav a Archiv Akademie věd digitalizují celé jeho dílo i rozsáhlou korespondenci,“ dodává Dagmar Hájková.