Heydrich: Kat, který miloval hudbu

A nachází překvapivé okolnosti rodinného zázemí prominentního nacisty. Rytinův text si klade otázku, jak z tak kulturní a hudbymilovné rodiny mohl vzejít masový vrah. Dělá láska k hudbě člověka lepším? A kdo vlastně byl Reinhard Heydrich?

Roberta Rytinu pronásledovalo heydrichovské téma prý už od dětství. Začalo to především jeho klukovskými sympatiemi s parašutisty, kteří provedli na Reinharda Heydricha atentát. „Vyrůstal jsem v osmdesátých letech. V roce 1987 se slavilo půlkulaté výročí atentátu na Heydricha a tou dobou se začaly lámat ledy. Atentát přestával být vnímaný jen jako de facto nesmyslná akce, která v konečném důsledku pomohla zlikvidovat protinacistický odboj a zapříčinila zbytečné oběti včetně vypálených Lidic. Naši parašutisté naopak začali být vnímáni jako hrdinové i vojáci, kteří měli v rámci války význam. Ve svých dvanácti letech jsem na to koukal jako na velké dobrodružství: parašutisté zabili zlého nacistu. Bavil mě atentát jako takový. Jeho příprava, průběh, ukrývání v kostele i hrdinský konec v pražské Resslově ulici. Zároveň byl pro mě Heydrich prototypem zla. Prapodivná, nesympatická figura v odpudivé uniformě SS, člověk s rybíma očima, naprosto neprůhledný, na kterém není vůbec nic lidského,“ líčí grafik, hudební publicista, zástupce starosty v pražské Vinoři a nyní i autor zmíněné audioknihy svůj dlouhodobý zájem o temnou historii 20. století.

Zázračné dítě?

Teprve později si prý Rytina uvědomil, že Heydrich byl také člověk, jenž odněkud vzešel a měl nějaký osud. Začal si klást otázku, v jaké rodině se asi narodil, a ke svému překvapení zjistil, že šlo o hudební rodinu. Jeho otec Bruno Heydrich byl ve své době renomovaným hudebním skladatelem a slavným operním zpěvákem. Navíc v německém městě Halle nad Sálou založil hudební konzervatoř. Reinhardova matka zase pocházela ze slavného rodu Krantzů, což byli zakladatelé a následně dědicové slavné konzervatoře v Drážďanech. „Heydrich se zkrátka nemohl narodit v ušlechtilejším prostředí. Hudba byla v jeho rodině naprostou samozřejmostí. On sám hrál na klavír a na housle dokonce dřív, než se naučil číst a psát. Dnes bychom ho asi považovali za zázračné dítě, ale pro jeho rodinu to byla samozřejmost,“ dodává Rytina, který pro napsání svého textu o Heydrichovi přečetl řadu historických knih. I Reinhardovi dva sourozenci se prý naučili velmi brzy ovládat hudební nástroje a znali noty už od raného věku. Hudební prostředí bylo zkrátka všude kolem. „Zajímalo mě, jak někdo z takového prostředí mohl dojít tam, kam Reinhard Heydrich,“ objasňuje Rytina a jedná se i o kardinální otázku jeho audioknihy.

Olympijský šermíř

Odpověď zdaleka nebyla snadná. „Reinhard Heydrich mi vždy přišel lidsky nepochopitelný. Chtěl jsem přijít na to, jak ho pojmout a pochopit. Díky studiu historických materiálů a psaní audioknihy se mi ale nestal nikterak sympatičtějším. Právem bych popudil spoustu lidí, kdybych tvrdil, že jsem v něm našel cokoliv lidského. A přiznám se, že jsem trošku po něčem takovém zpočátku pátral,“ objasňuje svůj záměr pokusit se nahlédnout, jaký vlastně Heydrich byl. Jde podle něj o postavu mnohem komplikovanější, než jak ho ukázal například film Muž s železným srdcem, který Heydricha líčil jako hrdlořeza, jenž osobně vraždil na potkání. „Takový pohled je zjednodušený a povrchní a navíc nemá s realitou nic společného,“ objasňuje Rytina, podle něhož byly dispozice tohoto člověka od narození zvláštní, šlo o kombinaci chorobných ambic a zároveň sebelítosti, pokud se mu ty ambice nedařilo naplnit. Malého Reinharda se prý od dětství ostatní stranili nebo se mu vysmívali. Asi ho i šikanovali, protože byl jiný. Zatvrdil se a rozhodl se, že ostatním dokáže, že bude lepší než kdokoliv z nich. Možná i to byl základ jeho pozdějšího kariérismu.

Téměř ve všem, čemu se mladý Reinhard věnoval, se snažil dosáhnout stále víc, ať už to byla činnost politická, vojensko-policejní nebo sportovní. Od dětství ho bavilo plachtění, fotbal, atletika i šerm. Existuje řada fotek v jeho šermířském oblečení, a dokonce i dokumenty, které zachycují Heydrichovo sportovní utkání v šermu. I svoje okolí se prý snažil donutit sportovat a chybělo málo a v roce 1936 by se zúčastnil jako šermíř olympiády v Berlíně. V té době už byl ale tak vysoce postaveným důstojníkem SS, že se nehodilo, aby reprezentoval Německo ve sportu.

Osudový vyhazov

Co však mladého Reinharda dovedlo k tomu, že nakonec oblékl uniformu SS? Jeho láska k plachtění a uniformám ho nejprve přivedla k námořnictvu. Toužil se stát námořním důstojníkem a vzhledem ke svým schopnostem by se možná skutečně stal kapitánem nebo admirálem a dnes bychom se na něj dívali jako na námořního hrdinu, byť’ v nacistické uniformě. Náhoda tomu ale chtěla jinak a v roce 1930 ho z námořnictva potupně vyhodili. Způsobil si to však vlastní vinou, hloupou milostnou pletkou, ovšem s dcerou vlivného otce - nejvyššího velitele německého námořnictva. Nejenže Reinhard dívku opustil a chtěl se oženit s jinou, ale shazoval veškerou vinu na ni, a tak si touto osobní záležitostí vysněnou kariéru překazil. Co bylo dál?

Rytina popisuje Reinhardův klíčový životní krok takto: „Cosi mu říkalo, že v té uniformě je mu nějak nejlíp. Přinášela mu veřejné uznání i zájem dam a dívek. V roce 1930, kdy došlo k vyhazovu z námořnictva, mu armáda ani policie závratnou kariéru neslibovaly. Zato slušnou uniformu mu nabídli v SS.“ Tehdy však nikdo nemohl tušit, na čem všem se bude SS za pár let podílet. Když tam mladý Heydrich vstupoval, byla to malá zpravodajská organizace, která měla shromažďovat informace o politických protivnících. Nebyla to však jen uniforma, co mladého Heydricha dovedlo do tenat nacismu. U hudbymilovných Heydrichů zároveň po první světové válce potřebovali někoho, kdo bude v zaměstnání takzvaně pod penzí. V historii rodu bylo zakořeněno, že nejstarší syn by měl zabezpečit zbytek rodiny. To už respektoval Heydrichův otec Bruno a totéž se očekávalo i od Reinharda.

Hudba nás nezudští

Hudba hrála podle Roberta Rytiny v životě Reinharda Heydricha velmi specifickou roli. „Hudba pro něj byla samozřejmou součástí života. Šlo o jedinou oblast, v níž se nesnažil vůbec vyniknout. Nechtěl se stát koncertním mistrem ani vystupovat na veřejnosti. Představte si člověka, který řeší hromadné rozsudky smrti, a pak se vrátí domů a má nutkavou potřebu si zahrát na housle nebo svolat přátele a zahrát si s nimi smyčcový kvartet. Hudba pro něj byla životní potřebou. Ovšem to, že někdo miluje hudbu a má k ní vztah, samo o sobě člověka lepším nedělá. Moje audiokniha dokazuje, že to neznamená vůbec nic, pokud v člověku není touha si uvědomit, kde jsou limity etiky a našeho pohledu na ostatní,“ vyjadřuje Rytina základní myšlenku audioknihy.

Dokonce ani dobré a kulturní rodinné zázemí automaticky nezaručí, že jablko nepadne dál od stromu. K tomu český znalec Heydrichova života dodává: „Určitě to nebyla rodina, u které bychom si řekli, tady se narodí masový vrah. Matka byla velmi přísná a pedantská, to po ní asi Reinhard zdědil, naopak otec musel být středem pozornosti a měl obrovské ambice, ovšem na poli hudebním a podnikatelském, realizoval se jako ředitel konzervatoře. Reinhardovy ambice šly zcela jiný směrem.“

Světová premiéra

Robert Rytina nejprve psal o vztahu architekta holocaustu k hudbě na pokračování do časopisu Hudební rozhledy. Sedmidílný seriál se mezi odborníky setkal s pozitivním ohlasem a díky tomu jeho autorovi nabídl majitel vydavatelství Tebenas Jiří Buřič, že by z toho mohla vzniknout zajímavá audiokniha. Rytinu prý ani nenapadlo vydat text jako knihu, protože nejde o materiál příliš rozsáhlý, audiokniha mu však přišla jako dobrý nápad. Text pro ni načetl herec Miroslav Táborský a Rytinu napadlo, že by formát cédéčka využil k tomu, aby povídání doplnil čtyřmi písněmi Reinhardova otce, skladatele Bruna Heydricha. K projektu proto přizval zpěváka, pedagoga a hudebního publicistu Petra Matuszku, který nejen že čtyři písně Reinhardova otce pro CD nazpíval, ale sehnal v Německu i jejich notové záznamy.

„Popravdě řečeno udělat komerční cédéčko jen s hudbou Bruna Heydricha by byl asi projekt velmi zvláštní a kdekdo by nás mohl právem obvinit, že tyjeme ze jména Heydrich. Bál bych se takového pohledu. V této podobě mají ale písně smysl,“ objasňuje Rytina a dodává, že hudba Reinhardova otce byla ve své době vcelku populární, ale po druhé světové válce nebyl pochopitelně zájem natáčet hudbu kohokoliv se jménem Heydrich, ačkoliv otec neměl s činností svého syna nic společného. Zejména Opera Amen Bruna Heydricha tehdy byla podle Rytiny hudebně nevšední dílo. Z dnešního pohledu nás spíš zajímá, že hlavní hrdina této opery se jmenuje Reinhard a právě po něm dostal Heydrichův prvorozený syn své jméno.

Bratrova sebevražda

Rodinnou zátěží trpěl nejen otec Bruno, ale i Reinhardův mladší bratr Heinz, který byl sice vysoce postaveným člověkem aparátu Třetí říše, ale zároveň pomáhal ohroženým Židům a vedl tak dvojí život. To ho nakonec dohnalo k sebevraždě. Jeho smrt objasňuje Rytina takto: „Vyšetřovatelé tehdy podle mě dobře věděli, čím se Heinz Heydrich zabýval, a tak dostal podobně jako jiní vysoce postavení příslušníci SS na výběr, že ho buď budou vyslýchat standardně a na jméno Heydrich padne stín, nebo se o svůj konec postará sám. Šlo o člověka velmi statečného, soudě podle toho, kolika lidem a jakým způsobem pomohl. Tvořil protipól svého bratra.“ I jeho jméno je osudově spjato s hudbou, jeho celé křestní jméno totiž znělo Heinz Siegfried, podle hrdiny opery Richarda Wagnera.

V životě Reinharda Heydricha je několik neuvěřitelných paradoxů. Kromě jeho bratra Heinze je to například jeho celoživotní přítel Wilhelm Canaris, jehož s Heydrichem spojovala láska k hudbě, ačkoliv také žil dvojím životem a kromě toho, že působil jako vysoce postavený muž Hitlerovy Třetí říše, to byl britský špion. Třebaže přišel Robert Rytina díky své celoživotní fascinaci i půlroční intenzivní práci na audioknize na zajímavé objevy, rád by si prý od podobných témat nyní na chvíli odpočinul. „Měl jsem pocit, že jsem se tím tématem ušpinil. Když se tomu nějakou dobu věnujete, je to příliš mnoho temné historie, než aby z ní člověk měl radost, byť by šlo o radost z objevů,“ dodává autor na závěr. Audioknihám se však hodlá věnovat dál, a to coby dramaturg oblíbené hudební řady pro celou rodinu Nebojte se klasiky či jako grafik. Ostatně přebal cédéčka Kat, který miloval hudbu si také navrhl sám.