Herečka a zpěvačka Renata Drössler: Pro mě je šanson zpověď. Řeknu, co mi v duši hraje, a lidé to cítí
Dlouho žila tak trochu na dvě strany mezi Českem a Polskem. V obou zemích střídavě studovala, pracovala a hledala, kde je její pravé místo. „Na DAMU mi profesoři říkali, že emoce dokážu vyjádřit víc zpěvem než mluvou. Mrzelo mě to. Chtěla jsem dělat divadlo, ale zároveň jsem věděla, že ve zpěvu jsem doma,“ vzpomíná zpěvačka u Terezy Kostkové. V aplikaci mujRozhlas najdete záznam Blízkých setkání včetně písní, které během rozhovoru v Radiocafé Vinohradská 12 zazněly živě.
„Být kočkopes nejde. Řekla jsem si tedy, že herectví využiju ve zpěvu. A stejně mě činohra neminula. Jen bych si ráda jednou zahrála nějakou opravdu hezkou roli. Ale když mě divadlo míjí, nebudu si kvůli tomu řezat žíly,“ říká Renata Drössler s nadhledem.
Volba padla na šanson. A nelituje. „V Polsku neexistuje pojem šanson. Říká se tam ‚herecká píseň‘, což jeho podstatu vystihuje nádherně. V rádiích je to pro něj teď sice bída, ale na koncertech lidé reagují úžasně. Když mají plakat, pláčou. Když se mají smát, smějí se.“
„Pro mě je šanson zpověď. Říkám to, co mi v duši hraje, a lidé to cítí. Zájem o šanson mezi nimi je, horší je to s pořadateli. Často si myslí, že je to jen pláč a smutek. Ale já zpívám o životě. V tom jsou přece i smích, radost a všechny barvy,“ uzavírá zpěvačka.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
