Hematolog Tomáš Kozák vyměnil velkou pracovnu za malý kamrlík

Tomáš Kozák pochází z Ostravy, medicínu studoval na Univerzitě Karlově v Praze. V té době vedl horolezecký oddíl TJ Medicína Praha. V roce 1991 využil nabídky primáře Rosy a nastoupil na nově otevřené oddělení klinické hematologie do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a tam pracuje dodnes.

Kdo může říct, že je na jednom místě celý svůj profesní život a ještě je tomu rád?

„Já mám tu výhodu, že jsem absolvoval stáže a pracoval jsem v zahraničí za tu dobu, co jsem byl zároveň zaměstnán na klinice. Takže já jsem to měl vlastně pestré, v roce 2013 jsem byl na dlouhém pracovním pobytu v Irsku, nedávno jsem se vrátil z Anglie, byl jsem rok a půl v Americe, takže mohu říct, že to bylo přerušeno velmi náročným, ale velmi příjemným a žádoucím způsobem. Každému to doporučuji a už se to k nám i pomalu dostává – to byl vlastně sabatikl, čili na Západě poměrně běžný termín pro to, že zejména univerzitní pracovník po deseti letech je vykopnut do zahraničí, aby jednak mohl načerpat něco jiného a taky oni znají termín vyhoření desítky let, takže aby jim nevyhořel. To je realita, to se může stát. Já jsem v tomhle takový pionýr, protože jsem byl asi první před těmi deseti lety, kdy jsem si o ten sabatikl řekl a musím říct, že se mi na univerzitě i v nemocnici dostalo pochopení, že jsem to mohl absolvovat. Takže já to nemám tak, že bych 25 let chodil do stejných dveří. Navíc, já jsem to zpestřil tím, že před dvěma lety, když jsem se vrátil z jednoho kratšího zahraničního pobytu, tak jsem zjistil, že zejména slovutní profesoři nemají velké pracovny s naleštěnými stoly a tak, ale mají tam skříně, které známe ze 70. let, které jim padají na hlavu. A jsou to takové kamrlíky, tak jsem si řekl, že svou velkou pracovnu opustím. Naše datacentrum praskalo ve švech, potřebovali jsme přijmout novou pracovnici, takže já jsem tu svoji velkou, obrovskou pracovnu vyměnil za takový malý kamrlík a to jsem si říkal, že je taky změna. Jsem sice v jedné budově, ale v menší pracovně a vyrovnám se tak evropským profesorům a budu ve skromnějších prostorech.“

Četla jsem, že kvůli pacientům rušíte i dovolenou. Co se musí stát, abyste něco takového udělal?

„Občas se to stalo. Kdyby to byla dovolená, kde bych byl s přáteli domluven, že pojedeme na nějaké lezení, které závisí na mojí přítomnosti, nebo s rodinou na nějakou předplacenou dovolenou, tak bych to neudělal. Ale pokud je to nějaká dovolená řekněme obyčejná, tak když jde o pacienta, který má vzácnou chorobu, kterými se zabývá jen pár lidí v republice, nebo je to nějaký důležitý program, který mám na starosti, a ten pacient je v tom léčebném programu, tak to jsem párkrát udělal, to je pravda.“

Nikdy jsem do lezení nešel s tím, že když spadnu, tak mě chytí lano.

Platí v horách to, že chozením po hranici a možná občasným překročením hranice se dojde dál? Že se zkrátka musí riskovat?

„Třeba v mém případě jsem to tak vždycky měl, že zejména u nových cest, které neznáte, když jsem lezl jako první, tak jsem se tam nejdřív vyklonil, pak jsem pár metrů lezl, udělal jsem nějaké jištění a kolikrát jsem se vrátil a začal jsem přemýšlet, jestli jo, nebo ne. Pokud vás k tomu nedonutí situace, že pospícháte, tlačí vás čas nebo se blíží bouřka, tak to pak moc nepřemýšlíte a musíte se rozhodnout, jestli nahoru nebo dolů. Často jsem si to ale osahával a nějak se snažil s tou cestou seznámit. Čili já jsem nikdy nebyl takový ten borec, který by do toho šel s tím, že když spadnu, tak mě chytí lano. To já jsem nikdy nechtěl a s tou cestou jsem se chtěl po dobrém domluvit.“

Mimo jiné jste překladatelem knihy Průvodce horskou a cestovní medicínou. Pojďme se podívat na to, co se s lidmi děje ve vysokých horách. Čím jsou zůsobeny halucinace, které ve vysokých horách lidé mají?

„Pokud jsou to fata morgany a tak dále, to je důsledek výškové nemoci. Jsou ale i horší, jako jsou křeče, bezvědomí, koma a tak dále. I záchvaty agresivity a změny osobnosti. To všechno má za následek nejen hypoxie, ale i v důsledku hypoxie čili nedostatku kyslíku v mozku může dojít k otoku mozku. Ten mozek nasákne tekutinu a nemůže se moc rozpínat, protože má lebku a to vede k utlačení důležitých struktur a úplně v tom nejhorším případě může dojít ke kómatu, kdy ten lezec přestane dýchat, protože selže dechové centrum, nebo selže centrum, které řídí srdeční činnost a tak dále. Velká většina těchto nejtěžších forem začíná buď halucinacemi, nebo změnami osobnosti, nebo křečemi a poruchou vědomí. Takže ten člověk je v takovém polovědomí a to je velmi neblahý projev. Tam je absolutní priorita, aby se tomu lezci dostalo kyslíku, ideálně kdyby šel dolů.“