Hana Vítová: Život je jen náhoda… Jana Štěpánková a Zdeněk Hruška v dokudramatu ze série Příběhy slavných
Hvězdou Osvobozeného divadla se stala už v sedmnácti letech. Hvězdou filmu Peníze nebo život jen o rok později. Vedle Ljuby Hermanové. Obě proslavila píseň Život je jen náhoda, kterou za ně paradoxně někdo přezpíval. O rok později se Vítová vdala. Za největšího kabaretního milovníka 20. let Járu Pospíšila. Život plný úspěchů? Později musela žít s bývalým manželem a jeho milenkou a její vlastní dcera spáchala sebevraždu… Dokudrama o jednom prokletém hereckém osudu.
Kvůli Járovi Pospíšilovi odešla do Olomouce. Po 15 měsících ale přišel rozvod a Vítová se vrátila k V+W a k filmu. V roce 1940 se vdala podruhé. Za herce, právníka a filmového kritika Bedřicha Rádla. Oficiálně manželství trvalo 15 let, ale dobrého v něm bylo pomálu. Tedy kromě narození dcery Bedřišky.
Z Nočního motýla Noční můra
Co nevycházelo v soukromí, to si vynahrazovala jinde. Zažívala léta slávy. S Oldřichem Novým hrála u něj v divadle i před filmovou kamerou. Na počátku roku 1941 natočila už svůj 47. film Noční motýl. Jenže „německý“ (hrála v něm jako Hanna Witt). Po válce jí to stálo kariéru.
Sebevražda Bedřišky
Přestala dostávat nabídky k práci, rozpadlo se jí manželství. A protože neměla kam jít, žila v jedné domácnosti se svým bývalým manželem a jeho milenkou. Největší tragédie ji ale teprve čekala. V 60. letech její tehdy 18letá dcera Bedřiška spáchala sebevraždu z nešťastné lásky k Jiřímu Suchému (který to ale netušil).
Zemřela opuštěná
V 70. letech ji pak autonehoda vyřadila na sedm let z „normálního“ života. Ochrnula na jednu nohu. Po smrti R. A. Dvorského, se kterým se sblížili, propadla alkoholu a žila opuštěně. Před kamerou se objevila už jen jednou. V roce 1986, kdy zpívala Život je jen náhoda. O rok později v 73 letech zemřela.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
