Grafik Ledecký: Termíny stíhám tak, že zpomalím

První komiks mu vyšel, když mu bylo patnáct let, zatím poslední loni na podzim. S kolegy převedl do komiksové podoby vybrané povídky Karla Čapka. Pro svou sestru navrhuje designy snowboardů i kombinéz a tu olympijskou nevyjímaje. Narodil se v Praze, dětství prožíval ve Špindlerově Mlýně a v roce 2005 vyhrál v žákovské kategorii Český pohár ve snowboardingu. Studoval Vyšší odbornou školu grafickou v Praze.

Můj syn četl jako první Rychlé šípy. Co vy Jonáši, pokud jde o komiksy?

„Já shodou okolností asi taky. Dostal jsem od táty to velké souborné vydání. Táta na tom vyrůstal, tak nám to četl před spaním a prohlíželi jsme si to.“

Čtyřlístek vás minul?

„Ten ano, mně se nelíbilo, jak je to kreslené a jména postav mě odrazovaly. Ale co mě bavilo, tak to byl Spiderman. To jsem hned věděl, že to je styl kresby, který budu jednou dělat. Já kreslil odmalička, hned jak jsem udržel tužku, tak jsem kreslil zvířata a to mě bavilo.“

Když tu před lety seděla Esterka, vyprávěla mi o tom, jak vás napodobovala. Nejen na lyžích, ale i na prkně. A ještě před tím vším byl hokej.

„Já si nepamatuju, že bychom v dětství někdy nebyli spolu. Pamatuju si od začátku, že jsme spolu hráli hokej, lyžovali, jezdili na snowboardu. My jsme vyrůstali jako nejlepší kámoši. Je mezi námi rozdíl rok a půl, tak jsme byli parťáci a byla prča.“

Pamatujete si, kdy vás poprvé předjela?

„Začal jsem si toho všímat v době, kdy jsem se začal rozhodovat, že to vyhraje střední umělecká a že toho sportu nechám a budu se věnovat umění. Chvíli jí to trvalo, nebylo to hned.“

Váš tatínek Janek se o vaší hře na kytaru vyjadřuje velmi pochvalně a asi před třemi lety řekl, že i kdyby se roztrhl, tak jako vy hrát na kytaru nikdy nebude.

„To je velká pochvala, ale myslím, že se Janek podceňuje. Hraje fakt dobře. Já třeba necvičím tolik jako on, mám asi štěstí, že mám talent, protože vezmu kytaru do ruky a mě to baví a jde to odjinud, než že bych jen donekonečna cvičil.“

Vy jste Ester navrhoval také design snowboardového prkna.

„Ale to nebylo první, nejdřív jsem dělal polep na její auto. Dostala auto od sponzora, tak se dělal takový branding, aby bylo jasné, že tímhle autem jezdí Ester. A pro ni jsem dělal už tři auta předtím a říkal jsem si, že mě to nebaví, dělal jsem jen kresby hor, něco co neurazí, ale ani nenadchne. Tak jsem jí zavolal a nabídl, že jí udělám prkno. A byla z toho nadšená a řekla, že by chtěla takový celý kostým. Tak jsme se domluvili s výrobcem, že uděláme potisk a nebylo to jednoduché, protože střihy kombinéz a zvlášť lyžařských, tam člověk neví, kde začíná ruka a kde končí záda. Celý střih, když si ho člověk rozloží, tak neví, co kam patří. Takže jsme si z toho skládali malé panáčky a tam jsme si značili kde je asi loket.“

V kombinéze je superhrdinkou Ester, ale podle mě by si tenhle titul zasloužila vaše maminka Zuzana.

„Nebýt maminky, tak by Esterka nebyla tam, kde jen. Nejenom že se stará o ségru, ale je to taky senzační maminka a musím říct, že mám kliku, jaké mám rodiče.“

V jakém rozpoložení se vám pracuje nejlíp?

„Záleží na tom, čemu se zrovna věnuju. A když vymýšlím smutný příběh a kompozice nebo dělám tužkou, když je potřeba zapojit hlavu, tak kafe mám vždycky po ruce a za den jsem schopný vypít tři french pressy. Ale u toho můžu poslouchat hudbu, spíš instrumentální věci, abych se nezaposlouchal do textu a aby mi to neodvádělo myšlenky. A když už to začnu vytahovat inkoustem, nebo dělám detaily, tak si pustím audioknihu. To se dostanu do jiného rytmu, soustředím se na to, co se děje v knížce a zbytek dělám mechanicky.“

Každý měsíc musíte odevzdat kresby pro Playboy. Ta práce pod tlakem uzávěrky vám jde lépe, nebo je to pro vás handicap?

„Vždycky když se mě někdo zeptá, co je mojí inspirací, tak říkám, že deadline. Samozřejmě se mi líp dělá, když na to mám čas, ale když vím, že to má být zítra hotové, tak ok, bude. Zjistil jsem, že když to má být zítra hotové, tak člověk začne panikařit a kreslí rychleji. Ale naopak je lepší zpomalit, protože když to člověk dělá rychle, tak udělá spoustu chyb, které musí zpětně opravovat a to mu zabere daleko víc času. Když zpomalím, víc mě to baví. A ten deadline stihnu tak, že zpomalím.“

Vás kromě kreslení baví i muzika. Jak je na tom vaše současná kapela?

„Moje současná kapela na tom teď není nijak, problém je ve mně. Já to zdržuju, není jednoduché skloubit s touhle prací, která je časově náročná. Mě baví si denně zahrát na kytaru, ale věnovat se ještě tomu, abych nám někde zařídil koncert, na to člověk musí být proaktivní a jinak ta kapela nebude fungovat. Musím přijít na způsob, jak to udělat, abych měl čas si občas zahrát a abych dělal to, co mě baví.“

Jonáš Ledecký s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Na závěr Záletů nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu byl horolezec Jan Červinka a tady je jeho otázka pro vás. „Když se dívám na vaši sestru, která je v takovém zvláštním oblečení, tak mě napadá, kdo to navrhuje, jestli je to vaše myšlenka, nebo k tomu máte nějaké dealery, nebo vám to schvaluje sestra?“

„Je to tak, že inspiraci mám všude kolem sebe, protože žiju v tom sci-fi světě superhrdinů a můj ateliér zdobí tolik artefaktů a komiksových sešitů, že už to nemám kam dávat. Inspirace šla odtamtud, a když jsem viděl jak Esterka tenkrát jela v roce 2014 na olympiádě s vyhřezlou plotýnkou, tak jsem si říkal, že je jako Robocop. Tak jsem z ní chtěl udělat napůl robotickou ženu. A Esterka říkala, že to psychicky zabírá. Ani mi do toho nekecá, protože nemá kdy. Mám jasné zadání, jakou barevnost by preferovala, ale jinak to nechává na mně.“