Graffiti je staré jako lidstvo samo, legální plochy ho nevyřeší

To, co začalo v New Yorku někdy v 60. letech, se rozšířilo po světě. V bývalých komunistických zemích je dnes graffiti mnohem častější než v západní Evropě. Na tento fenomén se Český rozhlas Plus zeptal kurátora a kunsthistorika Radka Wohlmutha a radního Prahy 10 Bohumila Zoufalíka.

Je graffiti umění, nebo vandalismus?

Bohumil Zoufalík (BZ): Přikláním se k názoru, že je to vandalismus. Z pohledu vlastníka domu se na to jinak dívat nemůžete. Představte si, že máte za několik miliónů korun novou fasádu, dům vypadá pěkně a za jednu noc se promění tak, že z toho radost opravdu nemáte.

Radek Wohlmuth (RW): Je to kulturní fenomén, který nás provází posledních 50 let v celosvětovém měřítku. I v naší zemi oslavilo loni graffiti 25 let své existence. Má projevy, které se blíží vandalismu, ale má i vyšší úroveň, kterou lze považovat za jeden z proudů současného umění. Kdybychom to chtěli shrnout, tak je to umění vandalismu. Writeři sami graffiti za umění nepovažují. Jsou to lidé, kteří se chtějí se vyjádřit.

Podle vás by měli být writeři důsledně postihováni?

BZ: Řešením není jen postih. V naší městské části jsme chtěli vyjít vstříc tomuto trendu a nabídli jsme writerům některé plochy a fasády. I to je cesta.

Proč někdo maluje na soukromé domy?

RW: Protože jsou součástí veřejného prostoru. Graffiti stěží najdete někde na vile za plotem, většinou se nachází na fasádě, která kopíruje veřejný prostor a je přístupná. Potřeba podepisovat se na veřejných místech je stará jako lidstvo samo. Provází nás odjakživa. V Pompejích najdete graffiti z roku 79 našeho letopočtu, na každém druhém středověkém hradě jsou nicneříkající dobové podpisy. Najdete je i tam, kde byste je vůbec nečekali, například v kapli Božího hrobu v Mikulově z roku 1544.

Graffiti|foto: Stock Exchange

Dokázali byste odhadnout, na jakou stranu debaty se přikloní dnešní gymnazisté? Je pro lidi pod 20 let graffiti něčím zajímavé?

RW: Budou tam klasicky dva tábory, příznivci i odpůrci. Graffiti je fenomén, který má schizofrenní vlastnost, že je jak součástí undergroundu, tak mainstreamu. Váže se na něj i velký obchod. Můžete ho najít jak na fasádě, tak na tričku, anebo v předělu na kulturním kanále ČT2.

Jak staří jsou writeři?

BZ: Neumím si představit, že by se graffiti zabývali senioři. Je to záležitost teenagerů. Od revoluce máme 25 let, takže se už nám v tomto umění vyměnila generace.

RW: Ono se to mění. Od Vorlova filmu Gympl z roku 2007 se věková hranice začátečníků snížila na nějakých 12 let. Ale těch generací už to bylo víc. Když jsme dělali výstavu Městem posedlí v roce 2012, měli jsme tam čtyřicetileté legendy. A co se týče seniorů, nedávno v ČT proběhl dokument, který se jmenuje Nabručení. To je pět důchodců, kteří zkoušejí věci, co dělají mladí. A tihle senioři graffiti naprosto propadli.

Je možná nějaká dohoda, nebo graffiti musí zůstat v podzemí, musí vždy trochu překračovat zákon?

RW: Vždycky zůstane něco jako divoké graffiti, které vyrůstá z ulice. Legální zóny nelegální graffiti určitě zcela nevymýtí.

BZ: Je to tak. Legální plochy neznamenají, že se jinde přestane stříkat po domech.