Genetika zachraňuje papoušky

13. listopad 2001

Do koruny stromu usedl pestře zbarvený papoušek. Chvíli přešlapuje na větvi a pak se mu z hrdla vydere ostrý skřek. Pták chvíli naslouchá. Ticho ruší jen šumění větru a bzukot hmyzu. Zavolá ještě jednou, opět bez odezvy. Nemá naději, že by našel partnera, založil s ním hnízdo a vyvedl mláďata.

Nádherný ara Spixův je posledním volně žijícím zástupcem svého druhu. Snad by mohl vytvořit pár s některým z dvacítky papoušků chovaných v zajetí. Svitla by tak naděje, že uprostřed těžce zkoušených amazonských pralesů vznikne malá populace arů. Nejdřív je ale zapotřebí vyřešit jeden velký problém. Má být k poslednímu amazonskému arovi vpuštěna samička, nebo sameček?

U papoušků není jednoduché rozeznat pohlaví. Ani zkušený chovatel, který může papouška chytit a důkladně si jej prohlédnout, často netuší, zda drží v ruce samce, nebo samici. Jak tedy určit pohlaví papouška vznášejícího se vysoko nad korunami amazonských pralesních velikánů? Odchyt je prakticky neproveditelný. I kdyby tento riskantní podnik dobře dopadl, mohli by vědci spolehlivě určit pohlaví ary jen po chirurgickém zákroku. Do takového hazardu se z pochopitelných důvodů nikomu nechce.

Naštěstí podala ochráncům přírody pomocnou ruku molekulární genetika. Vědci sebrali pero, které poslednímu volně žijícímu arovi vypadlo, a uzolovali z něj dědičnou informaci. Tu podrobili analýze a zjistili, že geny osamělého ptačího tuláka postrádají úseky typické pro ptačí samice. Poslední papouščí mohykán je tedy samec. Vědci k němu mohli s klidným svědomím vypustit v zajetí odchovanou samičku. A tak jednoho dne usedl poslední amazonský ara Spixův do koruny stromu a zavolal. Tentokrát mu odpověděl hlas samičky, který už dlouhá léta neslyšel. Jen čas ovšem ukáže, zda tím byl položen základ pro skutečný návrat tohoto papouška do přírody.

Spustit audio