František Kovářík

O Františku Kováříkovi ( 1.10.1886 - 1.10.1984) se říkalo, že je to "boží člověk" nebo "svatý muž" - Kováříček. Ve vzpomínkách jeho kolegů a přátel proto můžeme nejčastěji číst taková slova jako jsou: laskavost, dobrota a skromnost. Inspirován úspěchem rozhlasových vyprávění napsal František Kovářík knížku pamětí - jmenuje se: Kudy všudy za divadlem. Neznám lepší titul k ohlédnutí za téměř stoletým životem bezesporu nejstaršího českého herce, nestora českého divadelnictví, který ve svých 17-ti letech odjel z Plzně do Ameriky mj. taky proto, aby na přání rodičů zapomněl na divadlo a našel si práci. Po pěti letech ve Spojených státech amerických bylo ale jasné, že v obchodě u vzdáleného bratrance Fr. Kovářík štěstí neudělá a nikdy nebude obchodním příručím, zato ale ochotnické jeviště našich krajanů nedokázal opustit ani za oceánem. Po návratu zpátky domů hrál František Kovářík nejprve u několika kočovných divadelních společností, byl členem jedné skupiny Vesnického divadla Jindřicha Plachty (tzv. Divadla pod Plachtou) - ale největší díl herecké práce přinesl na oltář jeviště pražského Divadla na Vinohradech. Po první světové válce cestoval Fr. Kovářík novu republikou jen tak sám s loutkovým divadlem - s loutkami, které mu půjčil kolega a další ze slavných plzeňských rodáků principál Josef Skupa. František Kovářík chodil od města k vesnici, povídal si s lidmi, hrál divadlo pro děti, poznával život a dýchal přírodu...

Ve filmu hrál František Kovářík poprvé už v roce 1914. Jeho první filmové role jsou ale nenávratně pryč, filmy se do dnešních dnů nezachovaly. Mnohem známější jsou proto až Kováříkovy pozdější filmové postavy jeho naturalistický Juraj Čup z Čapkových povídek, tatínek z televizního seriálu Byl jednou jeden dům nebo dnes už doslova legendární profesor Hrbolek - autor věty, která coby filmový titul zlidověla. Když člověk slyší větu: Marečku, podejte mi pero, tak okamžitě vidí starého latiníka s jeho termoskou na kávu, květinou v klopě černého obleku a lehkým gestem ruky, kterou si prsty bubnuje na desku katedry. Režisér Miroslav Macháček měl Františka Kovářík rád, protože věděl, že na scénu s sebou přinese i v té nejmenší roli - tajemství. Byl to pro něj velký herec malých rolí, který se nikdy v životě nenechal zavalit všedností a nade vše mu bylo vnitřní tajemství života, které si každý z nás neseme v sobě už od dětství. Zdeňku Řehořovi František Kovářík poradil jak hrát v Tylových hrách: Tylovská postava je jako malovnej džbánek. A tak se taky musí hrát: obyčejnsky, ale celým srdcem. A krásně to napsal herec Ilja Prachař: František chodí svými cestami. Nazývá věco jejich prostými a prapůvodními jmény. Ví, že světlík lékařský hojí zrak. Durman roste divoce u cesty, jako nenasycená láska. Poznal hojivou sílu laskavce. Poznal nezkrotnou touhu břečťanu. František chodí svými cestami. Praha je mu přírodou stejně jako bývalá panská obora žambereckého zámku či úvozová cesta lemující stráně Orlických hor, kolem níž jsme spolu sbírali přezrálé ostružiny. František chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova a váže z nich myšlenky. Spřádá je v moudra, aniž by jimi omotával kořist. Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu. František Kovářík byl přírodní člověk. Pánbůh mu vyměřil 98 let na tomhle světě. Jeho život rámuje datum 1. října 1886 a 1984.