František Drtikol: Nešťastná láska mistra portrétů a aktů

Už v době před první světovou válkou byl velmi dobrý portrétista, ale výraznou stopu později zanechal i v jiných žánrech umělecké fotografie, v malířství a ve filozofii. Léta strávená v uniformě, jeho vášnivé citové vzplanutí k mladičké dívce i ostatní životní peripetie v přelomové válečné době už tolik známá nejsou.

Příbramský mystik na dvorech a dvorečcích

Když vypukla první světová válka, měl už František Drtikol za sebou mnohé. Bylo mu jednatřicet let, byl absolventem slavné fotografické školy v Mnichově, působil v Čechách, Německu i Švýcarsku. Svůj vlastní ateliér si zřídil nejprve v rodné Příbrami a později v Praze ve Vodičkově ulici. Stal se známým portrétním fotografem a předním představitelem stylu Art deco. Se svým společníkem Augustinem Škardou vydal půvabné album olejotisků s názvem Z dvorů a dvorečků staré Prahy. Stejně jako mnoho jiných jeho uměleckých kolegů, i Drtikol propadl východním duchovním naukám, překládal základní díla budhismu a dalších asijských náboženství a navázal kontakty s Theosofickým spolkem a sociálním myslitelem Rudolfem Steinerem.

Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1904 až 1907 u 102. pěšího pluku v Benešově. Ke své jednotce musel odjet prakticky ihned se začátkem války v létě roku 1914. Bylo mu ale souzeno, že frontové linie z vlastní zkušenosti nepozná. Po celou dobu války sloužil jako šikovatel čili feldvébl v zázemí a jeho denní úkoly se točily kolem výcviku nováčků. Zejména v prvních válečných týdnech ho ale zaměstnávalo zcela jiné téma. František Drtikol totiž přijížděl ke svému pluku čerstvě zamilovaný do krásné a mladé dívky, kterou poznal krátce před tím.

František Drtikol, Salomé (č. 9), 1923|foto: Uměleckoprůmyslové muzeum

Kráska z vyšší dívčí

Onou Drtikolovou múzou byla o dvanáct let mladší dcera kavárníka z Jindřišské ulice Eliška Jánská. Drtikol se s ní seznámil, když fotografoval maturitní tablo její vyšší dívčí školy a ihned ho zaujala. Nejprve dívku uprosil, aby mu pózovala jako model pro několik uměleckých snímků a brzy se do křehké hnědovlásky zamiloval. Citové vzplanutí ale bylo nešťastné, dívka totiž měla někoho jiného a byla už dokonce zasnoubena. Tato překážka ani válečný stav rakouské monarchie však Drtikolovi nemohly zabránit v tom, aby dívce svého srdce věnoval množství dopisů plných vášně, různých vyznání a tužeb.

Smutný profous

Korespondence mezi Drtikolem a Jánskou trvala jen krátce. Poslední dopis napsal Drtikol po jakémsi odmítnutí v prosinci 1914. I tak se z dopisů můžeme ledacos dovědět. Vedle touhy zapůsobit a předvést se před milovanou dívkou se objevuje i sebelítost a zaujetí lidskou tělesností, což mohlo plachou dívku společně s podivnými Drtikolovými úvahami poněkud děsit. Vedle dopisů si tehdy psal i deník, kde jsou fotografovy myšlenky doplněny ještě kresbami a popisy krajiny a přírody. Do války prý Drtikol odcházel zcela lhostejně a doufal, že se proslaví. Prý sám prosil hejtmana, ať ho pošle na frontu, což se ale nikdy nestalo. V jednom lístku si Elišce postěžoval: „Bože, jak dlouho ještě budu dělat profousa…“

František Drtikol, Bez názvu (č. 61), 1912–1913/20. léta|foto: Uměleckoprůmyslové muzeum

Záhadné válečné roky

Poddůstojníkem v zázemí však František Drtikol zůstal celou válku. Mnoho informací o něm z této doby ale nemáme. Po přerušení styků s Eliškou si přestal také psát deník. Jeho pluk si ale prožil dramatické chvíle na balkánské a italské frontě. Drtikol u toho přímo nebyl, ale vojáky, kteří v bitvách padli nebo byli zraněni, dobře znal a mohl o nich vyprávět. Něco se sem tam do dopisů dostalo. Například jak se za mobilizace při odjezdu vlaku z Příbrami zastřelili dva branci, nebo jak v důsledku oční vady přestal vidět na levé oko. O exemplární popravě vojáka Josefa Kudrny, který sloužil u stejného pluku jako Drtikol, ale nikde zmínka není. Náhradní prapor pluku byl tehdy po nepokojích kvůli bezpečnosti a zklidnění přesunut do maďarského města Békešská Czaba. O Drtikolově pobytu zde však zatím nemáme zprávy a i o jeho činnosti se mnoho neví. Jisté je, že intenzivně psal a kreslil. Patrně však vůbec nefotil, i když měl s sebou fotoaparát.

Láska - dějství druhé a poslední

Postava Františka Drtikola se nám vynořuje až za pobytu v rakouském Hartbergu. Zde totiž došlo k obnovení styků s Eliškou Jánskou. Bylo to v červnu roku 1918, když se mu dívka neočekávaně znovu ozvala a korespondence tak byla obnovena. V srpnu pak dokonce adresoval Eliščině matce žádost o dívčinu ruku. Psaní ale Eliška Jánská stačila zadržet. Někdy po návratu Drtikola do vlasti koncem srpna 1918 na vůbec první válečnou dovolenou však vztah pravděpodobně skončil. Slavný fotograf se později přece jen oženil - s tanečnicí Ervínou Kupferovou, s níž měl i dceru. Osobnost Elišky Jánské a její vztah k Františku Drtikolovi ale postupně upadly do zapomnění. Sám Drtikol později napsal, že ho válka očistila a učinila ho hlubším.