Fotograf si nikdy nesmí myslet, že už všechno umí a všechno zná, říká Antonín Sony Cikánek

Sony pracoval pár let v přerovských chemických závodech. Pak zkoušel studium stomatologie, ale po pár semestrech odešel. Nechtěl jít na dva roky na vojnu, proto nastoupil v lokomotivním depu Olomouc, takže základní vojenskou službu absolvoval pouze půlroční.

„Sedmnáct let jsem jezdil na mašině, většinou na krásné Krnovské štrece, která je jednokolejná, plná oblouků, má i pár tunelů. Je tam krásně, protože okolní lesy se mění den ode dne v ročních obdobích,“ vzpomíná Sony na svá léta u dráhy.

Antonín Sony Cikánek: Autoportrét|foto: Antonín Cikánek

Po sametové revoluci byl propuštěn při snižování stavů. V té době už studoval na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a spolupracoval s přítelem, kroměřížským fotografem Jaroslavem Stojaníkem. Pak odešel na volnou nohu. Práce bylo poměrně dost, protože fotografování bylo v té době ještě vázanou živností.

Jako mladíka ho fascinovaly obrazy, zajímal se o výtvarné vyjadřování. A protože sám malovat neuměl, začal umělecky zachycovat realitu prostřednictvím svého fotoaparátu. V polovině osmdesátých let absolvoval Institut pro lektory a porotce výtvarné fotografie v Praze, kde se naučil posuzovat fotografie druhých. Později v devadesátých letech vystudoval při zaměstnání Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. To už věděl, že se chce fotografováním živit.

„Nejsmysluplnější byly krásné neformální večery u baru s lektory. To se člověk o té fotce dozvěděl nejvíc,“ vzpomíná se širokým úsměvem Sony na studentská léta. Jedním z lektorů pro fotografický dokument byl i Jindřich Štreit ze Sovince.

„Je to přítel, mohu-li to tak říct. Je to úžasný člověk. Je mocný, magický, tajuplný a přitom dávající. Je to takový typ keltského druida,“ vzdává Sony hold svému učiteli i příteli.
Při studiu vytvořil dva jedinečné sociálně psychologické dokumentární cykly, kterými proslul i v odborných kruzích: Dvojice z ložnice a Parádní pokoje.

Umění fotografovat umění

„Někdy mě to táhne ven do krajiny, někdy fotím portréty a akty v ateliéru, je to různé. Nejsem vyhraněný. U mě to tak nějak přichází ve vlnách,“ odpovídá Sony na otázku, kterému žánru fotografie se věnuje nejraději.

Antonín Sony Cikánek: Země ohně a ledu|foto: Antonín Cikánek

Velmi známý je Sony jako fotograf uměleckého kovářství. Při fotografování se soustředí na zachycení struktury použitého materiálu, detaily opracování. V plenéru dokáže zachytit, jak skulptura souzní s prostředím, do kterého je zasazená.

K fotografování kovaných exponátů se dostal na doporučení Ing. arch. Ladislava Palka. Díky tomu začal spolupracovat s tehdejší správkyní hradu Helfštýna Marcelou Kleckerovou a vytvářet fotodokumentaci exponátů pro katalogy mezinárodních setkání uměleckých kovářů Hefaiston. Později nafotil i katalogy sezónních exteriérových výstav uměleckého kovářství v Lipníku nad Bečvou Kov ve městě. Dělá to moc rád.

„Je to docela i o přemýšlení, protože ty objekty jsou bez jeřábu nepohyblivé. Světlo je nesmírně důležité, to je někde třeba jen půl hodiny denně,“ vysvětluje Sony, který si umí poradit i s rušivým pozadím.

V roce 2013 získal Antonín Sony Cikánek od města Lipník nad Bečvou ocenění za celoživotní zásluhy o rozvoj kultury a vstoupil do Síně slávy.

Ve volném čase se věnuje své rodině, svým dvěma vnukům, lyžování a paraglidingu. Naučil se odpočívat a najít si čas sám pro sebe. „Čím dál víc to cítím, že člověk by měl občas zpomalit. Aby jeho duše mohla dohonit tělo,“ říká fotograf, který krásu lidského těla umí zachytit stejně citlivě jako krásu kovaných soch. S prstem na spoušti svého aparátu ukazuje svět svýma očima. A svým srdcem.