Fischerova (ne)vina

Na celou situaci se ale dá podívat i jinak. Ve snaze mít co nejvíc klientů byl Fischer sebevražedně levný. Příliš si půjčoval a neměl plán B pro případ krize. Navíc tomu tak nebylo poprvé.

Když se dostal do potíží před šesti lety, hodně lidí soucítilo se sympatickým podnikatelem, který přesvědčil Čechy, že je možné mít kdykoli hezké počasí. Sám Fischer se prezentoval nikoli jako podnikatel, který přivedl svou firmu na buben, nýbrž jako člověk, kterého okradl společník, co mu před tím podal pomocnou ruku, respektive pomocné milióny. Václav Fischer navíc mohl říct, že se přecenil, když vedle podnikání chtěl coby senátor stihnout i politiku. To teď na svou obranu říct nemůže, žádné veřejné závazky ho jako manažera nerozptylovaly.

Špatnou referencí o Fischerově byznysu je i to, že mu nikdo na záchranu Tomi Tour nepůjčil. Charisma se rozplynulo a zůstala jenom beznadějně červená čísla a znechucení klienti. Na Václava Fischera lze pohlížet jako na oběť způsobu podnikání, kdy si firma ve vidině zisků na provoz riskantně půjčuje. Také ho ale lze vinit, že za rukojmí riskantního podnikání bere své klienty.

Může říct, že podobně jako on podnikají všichni. Z toho ale plyne jenom tolik, že je spoluviníkem krize, za jejíž oběť se vydává. Ne krize, ale on jako odpovědný manažer pokazil lidem dovolenou.