Filmař Havas: Dnešní vysokoškoláci ani nevědí, co je Charta 77

Pracoval pro řadu renomovaných televizí, jeho filmy získaly řádku vyznamenání na mezinárodních festivalech. Dnes přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice.

Vaši rodiče emigrovali v roce 1948, vzpomínky na rok vašeho života v rodné zemi můžou být jedině z nějaké fotografie. Máte nějakou takovou?

„Musím říct, že z roku 1948 žádnou fotku neznám, něco si matně pamatuju, ale spíš z toho útěku, pluli jsme na lodi do Haify a pak si pamatuju první dva roky v Anglii. V Izraeli si pamatuju na poušť a na želvy a v Anglii mě matka vzala do kina a jeden film mě poznamenal na celý život, jmenoval se Where No Vultures Fly, byl to takový dobrodružný film o pytlácích v Africe.“

V 70. letech jste se vrátil do Československa a studoval na FAMU.

„Dostal jsem stipendium do Curychu na germanistiku a studoval jsem středověkou němčinu. No a protože jsem tam přijel v roce 1969, tak tam bylo asi 30 tisíc českých emigrantů. Tam můj zájem o žurnalismus vzplanul a podal jsem žádost, byl přijat jako student na vlastní náklady.“

A nemusel jste coby platící student chodit na Marxismus-leninismus.

„To mi dokonce zakázali. Mě to zajímalo, ale nepustili mě tam.“

Původní polynéské obyvatelstvo Zélandu, to jsou Maorové. Na tohle téma si s vámi povídá každý, neštve vás to už trochu?

„Exotika lidi vždycky přitahovala. Když jsem odešel z Nového Zélandu, tak být Maorem nebylo in. Oni nesměli mluvit maorsky ve škole. Teď je to naopak, naše premiérka před OSN když končila, tak se rozloučila maorsky.“

V posledních dvaceti, třiceti letech se vnímání maorské civilizace změnilo. V době, kdy jste na Novém Zélandu žil, začalo jejich kulturní obrození, je to tak?

„Já si pamatuju, jak byli ve škole fyzicky trestaní, oni to dostali za to, že chtěli mluvit maorsky. Postupně se to měnilo, přišla doba ragby, náš největší sok jsou Springboks z Jižní Afriky, tak my jsme řekli, že nemůžeme posílat maory do jižní Afriky, to je ponižuje. Ten důvod, proč je to ponižuje, byl, že když tam přijeli All Blacks, tak aby vůbec mohli vystoupit na to pole a hrát s tím jihoafrickým sokem, tak oni dostávali do pasu čestné bílé občanství, taková absurdita. Vedlo to téměř k občanské válce. Poslední zápas byl na Novém Zélandu přerušen, protože jeden soukromník si půjčil letadlo, vyletěl nad hřiště a vyhrožoval, když nepřestanou hrát, tak udělá kamikaze do ochozu. To je jediný případ v dějinách ragby, kdy byl zápas takhle ukončen.“

Za dobu, co se produkci věnujete, který film vás stál nejvíc úsilí a který naopak vznikl tak hladce, jako by si producent ani nevšiml?

„Já myslím, že všechny jsou těžké. Pak se stane, že vám někdo zavolá a řekne, že za měsíc letíte do Kambodži a natočit to. A já nevím, co točit. Každý poctivý film je složitý.“

Na Filozofické fakultě pardubické univerzity přednášíte vizuální antropologii. Řekněte mi, co si pod tím představit.

„Tam jsou dvě slova, to se týká toho, jak se vidíme a kdo jsme. To může znamenat cokoliv. Musím vycházet z toho, že když vidím dvacetiletého člověka, tak to je stejný člověk jako já jsem byl ve dvaceti. Rozdíl spočívá v tom, že po těch šesti letech, kdy jsem měl asi 500 studentů, tak když řeknu slovo apartheid, tak ho nikdo nezná. Dobře, to se nás netýká, ale když jsem minulý semestr probíral protestní písničky a řekl jsem, že pak přišla Charta 77 a vidím ty skleněné výrazy. Tak se zeptám, jestli ví, co to je. Tam je 20 lidí, kteří šli na humanitní obor a kteří jsou jistě velice inteligentní, ale bohužel neví, co je Charta 77. Z toho mám hrůzu, protože tihle lidi jdou pak volit. Když pak mám one to one zkoušky, tak často slyším, že jim učitel řekl, že dějiny jsou ztráta času, nebo že dějiny končí 8. května 1945.“

Minule tu se mnou byl Jiří Ševčík a tady je jeho otázka pro vás. „Jaký je reálný život s tou vší jedovatou havětí na Novém Zélandu? Mám pocit, že vás tam chce všechno zabít, je to jen představa nás středoevropanů, nebo je to opravdu tak nebezpečné?“

„Na Novém Zélandu by neměl být jeden jediný had, kromě ZOO. Jediné, co je nebezpečné, co se týče zvířat, je malilinkej pavouček, který je na severu v písečných dunách. Myslím, že nikdy nikoho nezabil, ale je jedovatý. Jinak spíš utrpíte šrámy, když na vás zaútočí divočák, ale v podstatě Nový Zéland je mírná země.“