Evropa kdysi obdivovala islám. Jméno Mohamed přijímali i aristokraté

9. červen 2016

Antiislámské projevy jsou dnes v Evropě na denním pořádku. Některé země například zavedly zákaz hidžábu, nebo o něm alespoň uvažují. Není to přitom tak dlouho, co si evropští aristokraté s nadšením měnili jména na Abdulláha či Mohameda a návštěva mešit patřila k nejnovějším módním trendům.

O pozapomenuté historii islámu v Evropě píše magazín Foreign Policy.

Na berlínské Brienner Strasse stojí Wilmersdorfská mešita. S vysokým minaretem a kupolí vypadá stejně, jako když ji ve 20. letech 20. století stavěli. Okolí mešity se ale změnilo, stejně jako celá německá společnost.

Mešita je dnes tichým místem a slouží převážně jako informační centrum. Konají se tam snídaně určené všem lidem bez ohledu na vyznání a malá komunita muslimů se tam schází k pátečním modlitbám. Je to výrazně jiný svět, než doba Výmarské republiky, kdy byla mešita živým centrem kontrakulturního hnutí.

Módní náboženství i cesta z krize

Mešitu postavili ahmadíjští misionáři z indického Paňdžábu. Pořádali zde přednášky a kázání o nejdůležitějších otázkách tehdejší doby. O prohlubující se propasti mezi náboženskými doktrínami a reálným životem, o budoucnosti Evropy a lidstva jako celku. Němci, procházející rozčarováním z křesťanské civilizace, která vyvolala první světovou válku, zde hledali náboženskou alternativu a mnozí skutečně přecházeli k islámu.

Je to dost odlišný obrázek oproti dnešku, kdy Alternativa pro Německo volá po zákazu burek a minaretů a kdy více než polovina Němců považuje podle průzkumů islám za hrozbu, všímá si Foreign Policy.

Nejstarší německá mešita ve Wilmersdorfu, vznikla v letech 1924-28

V meziválečném Německu ale působila muslimská inteligence, která se neomezovala jen na imigranty z Blízkého východu a Jižní Asie, ale v níž měli významný hlas i evropští konvertité.

Němci nebyli v tomto ohledu jediní v Evropě. Otevřenost vůči islámu byla na začátku 20. století typická i pro další západoevropské země, například Velkou Británii nebo Nizozemsko. Jedná se o zapomenutou kapitolu historie, kterou je zvláště dnes třeba oprášit.

Při debatě o islámu totiž často zaznívá tvrzení, že se jde o nový palčivý fenomén, který je pro Evropu nepřirozený a neznámý. Není to přitom tak dávno, kdy měli mnozí evropští občané k islámu naopak vztah velmi pozitivní.

Pro některé lidi hrál tehdy islám důležitou roli v debatě o tom, jak by měla vypadat budoucí Evropa.

Tak například filozof Hugo Marcus konvertoval k islámu v roce 1925. Byl to přitom gay židovského původu. Marcus přijal jméno Hamid a psal podnětné články, v nichž spojoval islám s myšlenkami tehdy populárních filozofů jako Kant, Nietzsche, Spinoza nebo Goethe.

Ahmadíjové zakládali mešity i jinde v Evropě. Jedna z nich vznikla už v roce 1889 jižně od Londýna ve Wokingu. Jejímu vzniku napomohl známý orientalista Gottlieb Wilhelm Leitner a působil zde i jeden z nejpopulárnějších konvertitů irský aristokrat Lord Headley. Ten přijal islám v roce 1913, nechal se přejmenovat a vykonal pouť do Mekky. Napsal rovněž řadu publikací o islámu, jemuž v Británii předvídal úspěšnou budoucnost.

K islámu konvertoval také třeba dermatolog Pieter van der Hoog, zakladatel dodnes prosperující kosmetické firmy, či židovský spisovatel Leopold Weiss, který přijal jméno Mohamed Asad a jehož syn patří dnes mezi nejuznávanější světové antropology.

Muslimští vojáci

Nešlo ale jen o jednotlivce. Západoevropské vlády často demonstrovaly takovou míru tolerance a sympatií vůči islámu, že by to dnes patrně mnoho lidí překvapilo. Byť je často motivoval spíš prospěch než altruismus.

Bosenští muslimové sloužili v divizi SS Handschar

Velká Británie a Francie tak například využívaly muslimské vojáky na bojištích, přičemž jim ochotně zajišťovaly speciální halal stravu.

Němci zase nechali postavit první mešitu na svém území v zajateckém táboře ve Wünsdorfu. Chtěli tak dokázat zajatým muslimům, že se k nim dokážou chovat vstřícněji než země Dohody.

Po válce jinak přísně sekulární francouzská vláda financovala výstavbu Velké mešity v Paříži. Podrážděné katolíky uklidňovala tím, že se jedná o poděkování muslimským vojákům, kteří bojovali za svobodu Francie. „V roce 1914 muslimové nezaváhali a přispěchali naší vlasti na pomoc. Mnoho z nich padlo při obraně civilizace,“ pronesl při položení základního kamene pařížský představitel Paul Fleurot.

V roce 1935 nechala Francie postavit nemocnici v Bobigny, kterou vyhradila jen muslimům. Chtěla tím mimo jiné zdůraznit rovný přístup ke všem náboženstvím.

Snaha získat muslimy na svou stranu byla patrná i během druhé světové války. Jen v Londýně vznikly dvě další mešity. Němci zase usilovali o získání muslimských sympatií v boji proti Sovětskému svazu. Na Balkáně, na Krymu i na Kavkaze se stylizovali do role ochránců islámu.

Vzpomínky na tato desetiletí, kdy byl islám vnímán jako pozoruhodné obohacení západní kultury, ale vymizely. Snad je překryly události 11. září 2001, které formulovaly nový vztah Evropy k islámu. Není proto od věci připomínat si dobu, kdy Evropané nespojovali islám s představou represe, antiintelektuálství a hrozbami. Dobu, kdy vztah Evropy a islámu ze všeho nejvíc charakterizovalo slovo „dialog“.

Historie muslimů v Západní Evropě je mnohem starší, než si často uvědomujeme. Může nám pomoci objevit svět, v němž můžeme vidět muslimy jako integrální součást evropského života spíš než jako odvěké ohrožení, soudí autor článku v magazínu Foreign Policy.

Spustit audio