Dříve postrach, dnes memento. Východoněmecká strážní věž přežila coby připomínka totalitní minulosti

„V roce 1990 se Německo sjednotilo. Všechno se zkrášlovalo a to, co připomínalo nedávnou historii, mělo pokud možno co nejrychleji zmizet. Nikdo nechtěl žádné rozrušující vzpomínky,“ vzpomíná na dobu krátce po převratu Knut Wiek.

Riskovali život a pádlovali přes Balt za svobodou. Měli jsme štěstí, říkají dnes

• Upravit
• Smazat

Východní Německo střežilo svoje západní hranice velmi pozorně. Protože stále více lidí odcházelo na západ, nechali komunisté postavit v Berlíně zeď, na hranicích se západoněmeckým sousedem nechali položit miny a tajná služba Stasi masivně špehovala vlastní občany. I přesto lidé riskovali životy a utíkali z NDR stále za svobodou nebo za lepší budoucností.

Je penzista a v Kühlungsbornu žije od narození. Doslova co by kamenem dohodil od jeho domu stojí strážní věž východoněmeckých pohraničníků. Uprostřed přímořského letoviska, tenkrát jako dnes. Tu věž se pan Wiek se rozhodl zachránit. „Podle mě je to ale živá historie, ta věž za záchranu stála,“ říká.

Svědek těžkých časů

Podél východoněmeckého pobřeží bylo 27 takových věží, rozmístěných v přesných rozestupech, aby bylo vidět od jedné ke druhé a aby tak bylo zajištěné co nejlepší pokrytí. V noci platil zákaz koupání, na pláž se nesmělo. A nahoře ve věži v patnáctimetrové výšce hlídkovali pohraničníci. Na střeše měli silný světlomet, se kterými dosvítili hodně daleko.

„Podle mě je to živá historie, ta věž za záchranu stála,“ nelituje Knut Wiek ani bezmála po 30 letech toho, že se zasadil o její zachování|foto: Pavel Polák,Český rozhlas

„K tomuto místu se váže mnoho lidských osudů – těch, kteří se pokusili o útěk na západ,“ dodává Knut. Od stavby berlínské zdi v roce 1961 až do jejího pádu se o útěk pokusilo necelých šest tisíc lidí.

Vyrazili za svobodou v člunech, plachetnicích, na windsurfech nebo prostě jenom v plavkách. Úspěšnost byla prachmizerná. Jen každému sedmému se podařilo dostat na západ. Těch, kterým se to nepodařilo, bylo mnohem víc. A řada z nich za to zaplatila i životem.

Na minulost nesmíme zapomínat

„U moře jsem vyrostl. V mládí jsme se potápěli, jezdili na plachetnici. Jako děti jsme byly pořád na pláži. Pak postavili zeď a všechno se tu uzavřelo. Lidé začali utíkat. To všechno jsem zažil,“ vzpomíná Knut Wiek.

V roce 1990 byl starostou. Když se doslechl, že chtějí věž strhnout, spustil záchrannou akci. Těsně před sjednocením měla v úmyslu poslat věž k zemi nejprve východoněmecká armáda. Knut Wiek chtěl vidět povolení k demolici od stavebního úřadu. To pohraničníci neměli, a tak nechali věž stát.

Muzeum ve věži

Přes železnou oponu utíkali na Západ i pohraničníci, připomíná historik Ivo Pejčoch

• Upravit
• Smazat

Psal se rok 1951 a na československých hranicích se objevily dráty. Zmizely až s pádem komunismu o téměř čtyřicet let později. „Až do roku 1965 přitom dráty proudila elektřina, v padesátých letech dokonce v blízkosti plotů na čas položili nášlapné miny,” popisuje historik a spisovatel Ivo Pejčoch v rozhovoru s Lucií Výbornou.

„Potom přišel bundeswehr a ten žádné povolení nepotřeboval. Věž měla jít k zemi. Tak jsem kolem ní nechal až nahoru postavit lešení. Když pak vojáci přijeli s demoličním jeřábem, museli s nepořízenou zase odjet. Nakonec jsme ji směli jako město odkoupit – za 500 marek,“ líčí Knut.

O třináct let později se strážní věž proměnila v muzeum. Po žebříku je možné se vyšplhat úzkým, skoro patnáctimetrovým tubusem až do pozorovatelny. Výhled je odtud nádherný. Dnes. A ještě hezčí je sledovat, jak se na moři zcela volně plaví lodě a loďky. A na pláži úplně svobodně poléhavají lidé.