Dominik Duka: Řeholníci a řeholnice do našeho světa stále patří

Při vyslovení slova Hromnice některé z nás napadne, že jde o církevní svátek. Možná více posluchačů si připomene přísloví „Na Hromnice o hodinu více“, které hovoří o prodlužujících se dnech začátkem února. Z povinné školní četby si však také vzpomeneme na svíčky-hromničky, které se právě tento den světily v kostelech a lidé si je odnášeli domů, aby je rozsvěceli za bouřek. V každém případě – jako by Hromnice byly něčím mile starosvětským, co už do současného světa nepatří.

Obávám se, že podobně je tomu i v jiné záležitosti. Lidový svátek Hromnice se totiž jmenuje Uvedení Páně do chrámu a je to jakýsi svátek všech Bohu zasvěcených osob, tedy řeholníků i řeholních sester. Svátek se slaví na památku toho, že Panna Maria spolu se svatým Josefem uvedli do jeruzalémského chrámu Božího Syna – Ježíše, aby ho představili Bohu. V chrámu pak došlo k dojemnému setkání staré prorokyně Anny a starce Simeona, jimž se tak splnil Boží příslib, že ještě za svého života uvidí Spasitele světa.

Když dnes v ulicích vidíme řeholní osoby v jejich hábitech, mnohdy pocházejících ze středověku, míváme dojem, že se snad natáčí nějaký historický film. Při zjištění, že jde o normální spoluobčany – jen trochu zvláštně oděné, někteří lidé pociťují, že jde o cosi z „jiného světa“, co do toho našeho moc nepatří. Kupodivu je to svým způsobem pravda. Přesto je jich v naší České republice více než tři tisíce.

Ono zvláštní oblečení chce i vnějškově připomínat vnitřní postoj těch, kdo se vydělili z tohoto světa a docela se zasvětili práci pro Boha. Bůh k nim ovšem přichází v bližních. Proto téměř každá řeholní rodina má svou svébytnou „náplň práce“: salesiáni se starají o problémovou mládež, sestry boromejky pečují o nemocné, dominikáni pracují na univerzitách a ve sdělovacích prostředcích. Karmelitáni spravují největší církevní nakladatelství.

Ten, kdo patří Bohu a ne druhému člověku, například manželce, má otevřenější srdce pro všechny, kdo jej potřebují. Měl by jim umět naslouchat, dát jim svůj čas, trpělivost, radost.

Činnost řeholnic a řeholníků ve školách, v nemocnicích, v charitách a na mnoha dalších místech chce vypovídat o tom, že nejsou žádní exoti a výstředníci, ale lidé, kteří mají porozumění, smysl pro humor a otevřené srdce. Velké postavy našich národních dějin, jako byl svatý Vojtěch, svatý Cyril, svatý Prokop nebo svatá Anežka, patřily do různých řeholních rodin. A jsme-li u Hromnic, pak mohu dodat vynálezce hromosvodu Prokopa Diviše, který byl premonstrát. Objevitelem genetiky byl opat augustiniánského kláštera v Brně Gregor Johann Mendel.

Nepřicházejí k nám z jakéhosi jiného světa, ale přinášejí trochu jiný svět do toho našeho. Svět, v němž se dbá na čest, pravdomluvnost, v němž má obětavost svůj smysl, ve kterém má lidský život cenu. Doufám, že ten starý dobrý svět neskončí ve starém železe, nebude jen milou, ale už nepotřebnou připomínkou hodnot, které se dnes nikomu nehodí. Věřím, že i s pomocí těch, kdo svůj život darovali Bohu a bližním, oprášíme lesk správných vztahů mezi lidmi a hledání pravého smyslu života.