Dominik Duka: Jiří Dienstbier dokázal odlišit názor od jeho nositele
Jiří Dienstbier nebyl bytostně člověk náboženský. Pražský arcibiskup Dominik Duka dokonce podotýká, že nebyl člověkem jeho víry ani politického přesvědčení. Přesto o Jiřím Dienstbierovi a jeho odkazu mluví s velikou úctou.
Milí přátelé, dnešní glosou se vystavuji dvojímu nebezpečí. Někteří posluchači možná nelibě ponesou, že v neděli po ránu vedu trochu, jak se říká, pohřební řeči, jiní snad nebudou spokojeni s tím, že se dotknu i politiky. Nemohu však jinak, protože zemřel člověk, kterého jsem poznal ve vězení, kterého jsem si vážil a se kterým jsem spolupracoval i přes řadu velmi rozdílných životních postojů. Tím člověkem byl první polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier.
Na jeho pohřbu jsem si uvědomil, že není pravda, že naše země postrádá skutečné osobnosti. On byl výrazným politikem, kterému přijel na pohřeb složit poklonu i legendární Hans-Dietrich Genscher a řada dalších známých našich i zahraničních osobností. Byli to lidé tvořící pestrou směs napříč politickým i společenským spektrem. Byli tam i jeho kritici, političtí a straničtí rivalové.
Ti všichni přišli ne ze společenské slušnosti nebo zvědavosti, ale proto, že sám Jiří Dienstbier byl slušným a velkorysým člověkem. Dokázal v půtkách a sporech odlišit názor a jeho nositele. Tak, jak se to často dělo za První republiky a jak to nedokázaly oba totalitní režimy, které pro likvidaci nesouhlasných názorů dokázaly ničit i osoby tyto názory vyslovující.
Možná leckoho překvapila moje přítomnost na pohřbu a snad si ji lidé vysvětlovali právě společně prožitým vězením. Jiří Dienstbier nebyl bytostně člověkem náboženským, nepatřil vnějškově do církve. Byl však člověkem, který dokázal naslouchat, ptát se a pomáhat. Díky jemu a jeho zprostředkování jsme navázali diplomatické vztahy s Vatikánem na úrovni nuncia, zasloužil se i o jmenování našeho prvního velvyslance u Svatého stolce, kterým se stal František X. Halas.
Setkávali jsme se pravidelně každý měsíc a on se živě zajímal o problémy a těžkosti církve u nás. Jednoduše proto, že věděl, že právě toto tvoří podstatný obsah mého života, moje smutky i moje radosti. Možná i to je dnes jeho odkaz, totiž umět spolupracovat s lidmi odlišného přesvědčení, dát si námahu zkoumat, čím žijí, na čem staví své životní postoje a vycházet jim vstříc.
Říká se, že o mrtvých se má mluvit jen dobře. Ne, nebojte se, nepovedu oslavné řeči. Jen jsem si uvědomil, že je možné mít velkou úctu k člověku, který není ani mé víry nebo mého politického přesvědčení, a bez rozpaků to říci nahlas. Napadlo mě, jak by to bylo pěkné, kdybychom to dokázali nejen na pohřbech, ale i v běžném životě.
