Dominik Duka: Evropské společenství nemůže přežít bez duchovní koncepce
Je vhodné spojovat náboženský a politický život? A patří do této diskutabilní otázky například požehnání maďarskému předsednictví Evropské unii? Názor pražského arcibiskupa se dozvídáme v jeho nedělní glose.
Tento týden jsem v pražském břevnovském klášteře měl možnost promluvit ke skutečnosti, že Evropské unii začala na půl roku předsedat Maďarská republika. Důvodem tohoto setkání bylo vyprošení požehnání pro ono předsednictví. Možná leckoho napadne otázka, zda je vůbec vhodné takto spojovat politický a náboženský život.
Náš Břevnov je především připomínkou svatého Vojtěcha, protože právě on se významně podílel na vytvoření té mapy Evropy, kterou dnes známe. Nebyl sám. Spolu s ním to byl i uherský král, svatý Štěpán, ale i císař Otto III. nebo polský kníže Měšek. Všechny tyto osobnosti rýsující hranice Evropy pojímaly politickou moc jako službu. Autorem této koncepce byl remešský arcibiskup Hincmar, na Velkou Moravu ji přinesli svatí Cyril a Metoděj. Toto pojetí vlády ve středoevropském prostoru zdomácnělo a dodnes zůstává i pro nás nejen tradicí, dědictvím, ale především živou výzvou.
Tento přístup k vládě byl odpovědí na zmatky, bezradnost a váhání na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Na úzkostlivé tázání „jak dál“ nalézaly výše zmíněné osobnosti odpověď ve spolupráci nově zrozených království či arcibiskupství. Ve spolupráci, nikoliv v centralizaci moci. Je to program, v němž je i dnes budoucnost našeho kontinentu.
Dovolím si říci to, co možná někoho pohorší. V tomto roce, kdy Evropě bude předsedat maďarský a polský národ, je zapotřebí dialogu. V něm bychom si měli uvědomit, že evropskému kontinentu a evropské budoucnosti neškodí ti, kdo přemýšlí o reformě Evropské unie, kdo ji kritizují či připomínají, že bez duchovního rozměru a křesťanských kořenů nemůže tento světadíl pokračovat. Naopak sílu Evropě odebírá ten, kdo tvrdí, že kříž není symbolem Evropy, kdo se domnívá, že může slavit sice svátky všech kultur a náboženství, ale křesťanské svátky nemají v jeho evropském kalendáři místo.
Připomněl jsem svatého Vojtěcha jako postavu sjednocující středoevropský prostor. Nebylo jistě náhodou, že v roce 2000 se v polském Hnězdně u jeho hrobu sešli představitelé zemí Visegrádu a kancléř Spolkové republiky Německo. Svatý Vojtěch se tak po tisíci letech vrátil do společenského, kulturního, ale i politického života. Je předávána svatovojtěšská cena pro politiky i cena nadace Vize 97 pro kulturní a vědecké pracovníky. Jako by prorocké jmenování svatých Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy vytvořilo prostor pro vstup naší země do společenství evropských národů.
Na nás v této chvíli je, abychom si uvědomili, že toto společenství není spolkem, ale živým organismem. Tak jako ono biblické slovo „duch“ – ruah, spiritus je dech, který je pro život nutný, tak náš kontinent nemůže žít bez duchovní koncepce. Může sice přežívat, ale skutečně naplno žít může jen v onom hlubokém ponoru, v Duchu svatém, který posvěcuje i oživuje.
