Dobrá manželka problematického krále. Osudové ženy: husitská královna Žofie Bavorská

„Žofie Bavorská byla žena, která dosáhla vrcholu, když se stala českou královnou. Zažila bohatý svět, dvorskou společnost, ale také velké propady a chudobu,“ říká historička Eva Doležalová.

Vychovaná byla na dvoře svého strýce Fridricha, kde se jí dostalo dobrého vzdělání. „Dvůr Fridricha Bavorského patřil k prestižním místům. Fridrich byl říšským rádcem Václava IV. jako římského krále. Tím pádem se tu nabízela jistá možnost nalézt vhodnou partii i pro mladou Žofii,“ přibližuje historička.

Výhodný sňatek

Tehdejší svět, postavený na dynastické sňatkové politice, vnímal jak české země, tak Bavorsko velmi vysoko. Čeští králové byli výhodnou partií a rod Wittelsbachů byl velmi mocný, sahající po těch nejvyšších říšských funkcích. „Oboustranné spojenectví bylo tedy rozhodující.“

K osudovému setkání došlo na říšském sněmu, na který se Fridrich vypravil i se svojí tehdy 12letou neteří Žofií. „Dnes se soudí, že ke svatbě došlo 2. května 1389 v Chebu. Václav byl již vdovcem, byl o celých 15 let starší. Na Žofii ale musel působit jako velmi významný a politicky úspěšný muž.“

Pozice českého krále, syna mimořádně úspěšného otce, však ale právě rokem sňatku se Žofií Bavorskou začala být velmi komplikovaná. Právě tehdy totiž začal kulminovat Václavův spor s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který vyvrcholil roku 1393 umučením generálního vikáře Jana z Pomuku. „Nesmíme ponechat stranou také pomalu se hrotící krizi v říši, kde začal být český a římský král obviňován z nečinnosti v záležitostech správy země i v církevní politice,“ připomíná Eva Doležalová.

Více než jen smlouva

Přestože byl mezi manželi velký věkový rozdíl, dalo by se z dochovaných listin usuzovat, že je spojovalo možná i něco víc než jen oboustranné spojenectví. „O tom, že Václav na svou ženu myslel i v romantickém duchovním pohledu, svědčí dnes velmi ceněná Václavova Bible, kde se oba nechali zvěčnit v řadě iluminací,“ poukazuje historička.

Spojujícím bodem byla i podpora propagátora reformních myšlenek Jana Husa, který od roku 1402 zastával funkci kaplana královského dvora. Z dochovaných písemností se dá soudit, že se Hus s královnou, která se stala jeho nadšenou příznivkyní, znal osobně. „Dokonce jsme schopni z pramenů doložit, že Žofie do Betlémské kaple na jeho kázání docházela.“

Žofie i panovník Václav byli podporovateli Jana Husa a jeho stoupenců až do roku 1415, o čemž svědčí vše, co pro něj udělali. „Žofie a Václav dokonce žádali papeže, aby své výnosy a klatbu nad Husem zrušil. Odpustkové bouře ale byly skutečným zlomem v české politice a bezpochyby ovlivnily i českou královnu Žofii.“

Špatná pověst krále

V roce 1413 došlo k vyostření vztahů mezi manželi. „Mnoho toho z historických pramenů nevíme, ale Žofie musela být bezpochyby zklamaná. Brala si muže, který byl římským a českým králem. On byl ale v roce 1400 pro svoji laxnost v řešení problémů z římského trůnu sesazen, navíc ho dvakrát zajala česká šlechta a obecně byl obviňován z nečinnosti. Společnost si také začala všímat toho, že holduje alkoholu.“

Čtěte také

203. schůzka: Soukromá podobizna českého krále Václava IV.

Špatná pověst krále přežila podle Evy Doležalové staletí právě proto, že byla tak barvitá. „Vztah k alkoholu je ale založený na skutečnosti. Snad má své pozadí také v tom, že Václav IV. byl otráven, a po této otravě mu prý zůstala trvalá žízeň.“

Problémy se ale stupňovaly.V roce 1415 došlo k upálení Jana Husa a společnost se začala radikalizovat. „Žofie, byť sama cizinka, zůstala ale českému prostředí věrná a nadále stoupence reformních myšlenek podporovala.“

Bouře se stupňuje

Dramatický obrat v jejím životě nastal ale záhy, když v roce 1419 zemřel po pražské defenestraci Václav IV. „Skončila její pozice coby české královny a musela se rozhodnout, na které straně bude stát. Byla nucena upustit od podpory reformního křídla. Krátce pak vystupovala jako královna-regentka, kdy v čele katolické šlechty navázala jednání s budoucím českým králem Zikmundem Lucemburským a jednala o jeho nástupu na český trůn,“ vypráví historička.

Čtěte také

204. schůzka: Protož nechoďte se zbraní, ale s holemi

Částečně a krátkodobě se jí podařilo vyhrocenou situaci uklidnit tím, že se souhlasem Zikmunda Lucemburského použila peníze a zlato ze Svatovítské katedrály na vyplacení žoldu armádě, která měla dohlédnout na to, aby v Čechách nedošlo k revoltě.

To se ale nakonec nepodařilo. Žofie krátce nato zjistila, že už není schopna hájit svoji pozici a své majetky. Opustila Prahu a uchýlila se do Brna, kde čekala na příjezd Zikmunda Lucemburského. „Doufala, že s jeho podporou získá zpět své věnné statky, na kterých chtěla jako královna-vdova dožít.“

To se ale nestalo. Žofie o všechen majetek, o který celý život řádně pečovala, a dokonce jej rozmnožila, přišla. „Všichni byli ve složité situaci. Evropu ovlivňovaly husitské křížové výpravy. Zikmund sám se topil v dluzích. Nářky královny-vdovy ho v podstatě obtěžovaly. Přestože by se zřejmě za jiných okolností o svoji příbuznou postaral, v této chvíli to udělat ani nemohl,“ domnívá se historička.

Zapomenutá a v chudobě

Žofii zbyla jen hrstka věrného služebnictva, které se s ní uchýlilo do Prešpurku k Zikmundovu dvoru. „Dalo by se říct, že tam byla trpěná. Pravděpodobně se ani příliš neshodla s manželkou Zikmunda Lucemburského a ani jinak nepřirostla k Zikmundovu dvoru.“

A tak se z dvorského života stáhla. Dožila v jednom z měšťanských domů, který si pronajala. Zemřela 4. listopadu 1428. Ani její poslední přání na odpočinek v rodinné hrobce v Mnichově se nesplnilo. Král Zikmund ji nechal pohřbít v katedrále sv. Martina v Bratislavě.