Doba se od Radovana Krejčíře změnila, dnes vládne zločin bílých límečků

Jiří Hynek pochází z Hradce Králové a přiznám se, že s nápadem, abych si ho pozvala na Zálety, přišla naše kolegyně z České televize Nora Fridrichová. O Jiřím Hynkovi jsme mluvily nejen jako o skvělém novináři, ale taky proto, že se odjakživa s Norou mezi sebou škádlili, jak to tak u Pardubáků a Hradečáků bývá.

Kdy přišlo to rozhodnutí, že se budete věnovat žurnalistice?
No, to je trochu složitější věc. Já jsem původně chtěl být učitelem. Když jsem šel na gymnázium, tak to bylo v roce 1989 a tam se nás vždycky ptali, čím chceme být. Samozřejmě mě ta novinařina lákala už v tu dobu, ale nedovedl jsem si představit, že v době, která byla v podstatě totalitním režimem, bych se mohl takto angažovat ve prospěch režimu a ohýbat věci, tak abych dělal novináře. Pro mě to bylo nepředstavitelné. Takový největší rozlet, když jsem začínal, byl v 90. letech v rádiu Černá hora, které bylo v Trutnově, kam jsem dojížděl. Dělal jsem tam zprávy. Kolem roku 1997 jsem dostal nabídku do lokální televize, kde jsem dělal regionální zprávy. Už tam jsem začal dělat místní kauzy. Dokonce se stalo, že mi zakázali vstup na radnici v Hradci Králové. Bylo to velmi zajímavé období a dobré období.

Před lety vám Český literární fond udělil Novinářskou křepelku za významný žurnalistický počin mladých novinářů do 33 let. Vzpomenete si, za co to bylo? Jaká kauza vám to ocenění přinesla?
Pokud si dobře vzpomínám, bylo vícero kauz. Bylo za to kauzy, které se týkaly justice, týkaly se soudců, podsvětí, organizovaného zločinu. Bylo to i za kauzy, ve kterých jsem rozkrýval korupci v policii. Byla to mladá léta. Pamatuji si, že jsem přišel do Prahy a v podstatě jsem nedělal nic jiného, než pracoval. Měl jsem na to čas. Dneska se třemi dětmi je to obtížnější a obtížnější.

Souhlasíte s tvrzením některých našich novinářských kolegů, že rozhovor, který jste natočil s Krejčířem na Seychelských ostrovech, vás nejvíc proslavil?
Nevím. Je to subjektivní otázka. Já si to třeba úplně nemyslím. Já si myslím, že byla řada rozhovorů tady v Čechách s nejrůznějšími politiky, které jsem nachytal v různých situacích, například financování politických stran, které byly zajímavější. Ono ta na těch Seychelách, pokud si dobře pamatuji, tak Radovan Krejčíř nebyl úplně nadšený z toho, že jsem tam na místě. Nebyl tedy moc sdílný, nebyla to ideální situace, sdílnější byl poté Jihoafrické republice, kde jsme za ním byli. Samozřejmě mluvit s ním je vždy zajímavý zážitek.

Alena Zárybnická s Jiřím Hynkem|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Život Radovana Krejčíře sledujete už hezkou řádku let. Kdy jste se s ním setkal úplně poprvé?
Bylo to na těch Seychelských ostrovech, protože když on utekl, tak to byla v České republice velká kauza. Musel odstoupit policejní prezident, byla to pro policii velká ostuda. Dlouho nikdo nevěděl, kde je. Až poté Interpol zjistil, že odjel na Seychelské ostrovy. On měl seychelské občanství a stále ho má, takže jsme se ho vydali hledat. Naštěstí jsme zjistili, že tam založil firmu. Byl tam něco jako rejstřík místních firem, takže jsme tam zašli a zjistili adresu.

Kdo by byl ve vašich očích darebák číslo jedna?
Já nemám žebříček darebáků. Musím se ke všem chovat stejně a pohlížet na ně stejně. Samozřejmě, pokud vezmeme tu dobu po revoluci, musím říci, že velmi vysoko je například Viktor Kožený, který v podstatě ukradl daleko víc peněz, než co bylo prokázáno Radovanu Krejčířovi. To byly jaksi miliardy korun, které patřily drobným podílníkům z investičních fondů. Myslím si také, že je důležité podívat se na to, jak se chovají různí lokální bossové v jednotlivých krajích, tzv. kmotři, kteří v podstatě parazitovali na státních a obecních zakázkách. To je myslím velké téma posledních deseti let. Ta doba se od doby Radovana Krejčíře změnila, už tady v Čechách není ta doba, kdy se střílelo, kdy se zavírali lidé do kufru auta, ale dneska už tady vládně zločin bílých límečků. Jsou to lidé, kteří dokáží bravurně převádět peníze a parazitovat na státních zakázkách. Je velmi obtížné těmto lidem to všechno prokázat, protože oni většinu těch věcí dělají přes své advokáty. Ti advokáti jsou často těmi, kteří to všechno řídí.

Co vás na té práci stále baví? Je to například fakt, že stojíte proti mimořádně inteligentním lidem?
Určitě ano. Také mě u toho drží to, že se člověk snaží pomoci také obyčejným lidem, kteří nemají žádné dovolání. Mně se často stává, že se na mě obracejí lidé a říkají, že se obrátili na policii, na soudy, obrátili se na veškeré možné úřady a všichni je vyhodili, protože to nikoho nezajímá. Oni nic nezmůžou proti velkým lumpům. To, čeho se často lumpové bojí, je publicita. To často zabere.

Redaktor Jiří Hynek a moderátorka Martina Vrbová s dětmi|foto: archiv Jiřího Hynka

Kde leží hranice, za kterou se žádný novinář nemá vypravit?
Určitě má každý tu hranici nějak nastavenou. Ona obecně neexistuje, nikdo si nechce zahrávat s tím, že se stane nedůvěryhodným. Každý to vnímá také trochu jinak. Těch hranic je několik. Je to etická hranice, za kterou by člověk neměl zajít. To znamená, že jsou věci, které se týkají například dětí, identity nejrůznějších svědků, týká se to zveřejňování některých informací, které jsou za hranou, mohou člověka spíše poškodit a nemají žádný veřejný rozměr. Také je o klientelismu, do kterého by novinář nikdy neměl vstoupit.

Minule na vašem místě seděl první muž Českobratrské církve evangelické Daniel Ženatý a tady je otázka, kterou vám tu nechal. „Zeptal bych se, jestli se domnívá, že výroky našeho pana prezidenta škodí společnosti a nevedou ke sjednocení, ale spíše naopak k rozdělení?“
Tak to je zajímavá otázka, ale já si v podstatě nemohu dovolit takové komentáře, protože pracuji ve zpravodajství. My musíme být v každém případě nezávislí. Můžu mít na to nějaký svůj soukromý názor, který mohu šeptat doma manželce, ale v žádném případě nikdo ode mě nemůže čekat, že se budu k těm to věcem takto veřejně vyjadřovat.