„Do Národního muzea už se nikdy nevrátím,“ říkal si kdysi Michal Lukeš

Tuto významnou instituci vede od roku 2002, celkově v ní ovšem působí od neuvěřitelných osmnácti let. Tehdy se stal, coby gymnazijní student se zájmem o moderní historii, zaměstnancem Oddělení novodobých českých dějin. „Když jsem v roce 1997/1998 z muzea odcházel na fakultu, říkal jsem si, že už se tam nikdy nevrátím. Neměl jsem takové ty muzejní pudy, upínal jsem se na učitelskou kariéru. Zpětně se ale ukázalo, že jsem s touto prací svázaný.“ Dnes se nebojí říct, že mu k práci a především k jeho zaměstnání nechybí kladný vztah. Dokonce jej považuje za svůj osud. Na druhou stranu nás nechává nahlédnout do svého soukromí, kde ho manželka po nedělním obědě napomíná, aby nebyl líný a umyl po sobě nádobí.

Že je mu dějepisectví blízké, začal pociťovat již na prvním stupni základní školy, kdy se zamiloval do starého Řecka a Říma. Byl rozhodnutý studovat antiku či egyptologii, ale: „Ukázalo se, že je jedna věc romanticky o těch věcech číst a druhá být potom historikem, tedy zkoumat a psát. Nakonec jsem zjistil, že je mi bližší 20. století.“

Panuje přesvědčení o tom, že jakmile se zeptáme na některou událost, správný dějepisec musí znát datum, kdy se udála. Michal Lukeš to ale vyvrací: „Historik má mít v hlavě souvislosti, ve svém oboru se musí orientovat. Jeho prací je ale především objevovat a prezentovat. Není to o tom, že je „nabiflovaný.“ Právě to ho odlišuje od pedagogů.“ A proto se ředitel Národního muzea nebojí přiznat, že na čísla nemá paměť.

Stavbu projektanta Josefa Schulze čeká zanedlouho velká rekonstrukce, a tedy i velké stěhování. Celkem 10 miliónů exponátů se během něj přesune do někdejší budovy Federálního shromáždění. „Mimo to, že je historická budova Národního muzea ve špatném stavu, vyznačuje se také tím, že byla „přecpána“ zaměstnanci a sbírkami, které byly mnohdy uloženy v prostorách, nesloužících pro depozitáře,“ prozrazuje Michal Lukeš.

A co takový „muzejní kulový blesk“ obnáší? Akci prý musíme vnímat především jako přesun desítek různých druhů věcí. Nenese se tedy v duchu slov „naložit – odvést – vyložit“. Předměty mohou být těžké, křehké, klimaticky náchylné. Některé je přitom potřeba přebalit, protože se často nacházely v krabicích starých až sto let. Velká pozornost je zároveň kladena na zachování doprovodné dokumentace: „Není to jenom, že budovu vystěhujeme. Stojí za tím ohromná práce, která ovšem vede ke zkvalitnění péče o sbírky. Tím pádem jim zabezpečíme to, že o ně bude mnohem lépe postaráno a zachovají se pro budoucí generace.“

Cílem „nového“ Národního muzea je nepostupovat starým systémem a ukazovat jenom předměty seřazené taxonomicky, jak Michal Lukeš upřesňuje: „Chceme vyprávět dva příběhy velkolepé historie a přírodních věd navzájem propojených a to tak, abychom jimi prošli, mohli si pohrát, pochopit a poučit se.“ Jeho snahou je také upozornit na skutečnost, že Národní muzeum není jen ona známá historická budova v blízkosti jezdecké sochy svatého Václava, ale např. i České muzeum hudby nebo Náprstkovo muzeum.

Palčivým a často diskutovaným problémem je oboustranné obklopení Národního muzea tzv. pražskou magistrálou. Michal Lukeš se netají tím, že ho tato skutečnost zlobí. Považuje zároveň za důležité navrátit tomuto místo původní urbanistický úmysl, kdy bylo muzeum korunou Václavského náměstí. „Naši předci si kdysi pochvalovali, jaké krásné místo získali. Bylo nedaleko od centra, ale pořád v klidu. Čas ale oponou trhl a ono už tak klidné není.“