Dívat se jinak

Pokud lze věřit fotce, na níž je vidět skrz skleněnou výplň dveří obrys postavy, jde o muže. Faktem však je, že tato hádanka odpovídá smyslu Pohybů ledu. „Hlavní je, že kdybych něco býval udělal jinak, třeba bych tu teď nebyl. Byl bych někde jinde. Vážení, to je všechno. Doufám, že se vám naše exkurze líbila. Nezapomeňte, že stačí sledovat pohyby ledu. Na shledanou."

Ono se řekne, „stačí sledovat pohyby ledu", jenže tento úkol se ukáže být nesmírně obtížný. Příběh novináře Rosliho, který se zaplete do zapeklitého případu spojeného se zpronevěrou i vědeckou výpravou do Grónska, funguje jako chameleon. Neustále čtenáře upozorňuje na proměnlivou a mnohovrstevnatou povahu reality, která mění zabarvení stejně jako Grónský ledový štít. Vypravěčská ich-forma se střídá se záznamy snu, několikerými verzemi Rosliho článků, výpověďmi dalších osob, a to vše se samozřejmě navzájem shoduje i popírá.

Tvrdí-li vypravěč opakovaně, že je ideálním manipulátem, pak je třeba mít se na pozoru, neboť jeho spolehlivost nemusí být absolutní. Anebo také spolehlivý je - v důsledku nám román dává možnost věřit verzi, která konvenuje tomu kterému čtenáři. Pohyby ledu jsou rozděleny do několika částí, mimo jiné na Glaciologii pro začátečníky, pro mírně pokročilé a příliš pokročilé. Tato metafora vyjadřuje míru informací, kterou čtenář disponuje. Ovšem paradoxně je tím zmatenější, čím víc je mu předkládáno.

A. Gravensteenovi se podařilo napsat nesmírně originální a čtivý text, který lze interpretovat jako metafikci, román o vztahu autor-vypravěč-příběh-čtenář, napínavou detektivku z prostředí dnešní Prahy i mrazivého Grónska či příběh milostný a existenciální. Všechny roviny drží pevně pohromadě a navzájem se reflektují - například postavy občas vysloví to, co si vypravěč jen myslí, jako by nad ním měly navrch, nebo se určitá scéna popisuje jinou perspektivou a jiným stylem. A konečně - sebeobskurnější postava může nést klíč k interpretaci událostí, jež se jí zdánlivě netýkají. Musí se jen umět dívat jinak.