Děti se nejlépe učí pohybovým dovednostem v 1.-3. roce a v 1.-2. třídě školy

Tělocvik

Dvě období dětského života jsou kritická pro to, aby se děti naučily správným pohybovým návykům. Může je to ochránit před obezitou.


Příspěvky v Meteoru 3. 10. 2015
01:09 Je pohyb dětí věda?
11:57 Co dělají krtci pod zemí
18:15 Říjen v zrcadle pranostik
27:35 Propojení mozků
31:58 Objeven nový druh člověka
46:37 Upíří veverka z Bornea

Česká populace je pátá nejobéznější mezi 53 státy Evropy a Asie. Světová zdravotnická organizace varuje, že s nadváhou a obezitou bude mít zdravotnictví v tomto století opravdu hodně práce. Od 80. let se počet obézních lidí ztrojnásobil a nadváhou trpí v řadě evropských a asijských zemí nadpoloviční většina obyvatel.


Jaký je rozdíl mezi nadváhou a obezitou?
Pojmy nadváha a obezita označují stavy, kdy má člověk nadmíru tělesného tuku. Vymezují se různě, ale obecně platí, že s obezitou jsou spojena vážnější zdravotní rizika. Přibližnou hranici mezi nadváhou a obezitou vymezuje například index tělesné hmotnosti (hmotnost v kilogramech lomená tělesnou výškou v metrech): v rozmezí 25-30 kg/m^2 jde o nadváhu či pre-obezitu, nad 30 o obezitu.

„Nejde o nic jiného než nepřizpůsobení příjmu výdeji energie,“ říká profesor Václav Bunc z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, „bohužel do toho vstupují i některé kulturní zvyklosti. Když vzpomenu na svoji generaci: zdravé dítě znamenalo tlusté dítě. Ale jednou založené tukové buňky už jsou neustále připraveny. Děti, které byly v batolecím nebo předškolním věku tlusté, mají v budoucím životě podstatně větší problémy uhlídat si hmotnost.“

Potíž je, když rodičům nadváha jejich dítěte nevadí. Nevědí, že mu tím mohou ublížit na celý život. Profesor Bunc během výzkumu zjistil, že se to týká jak rodičů, kteří sami mají potíže s nadváhou, tak rodičů se zdravou hmotností. Když potom má takové dítě ve škole problémy s pohybem, zpravidla se to řeší uvolněním z tělesné výchovy. Uzavírá se začarovaný kruh.

Co se v dětství naučíš, později nedoženeš

„Potřeba pohybu je geneticky daná, ale je silně podmíněna. Jestliže dítěti nedáme podmínky, aby se hýbalo, tak potřeba zanikne. Existují dvě citlivá období, kdy se vypěstuje vztah k pohybu, a když se nevyužijí, vztah k pohybu zanikne. První je jeden až tři roky. To je jednoznačně odpovědnost rodičů. Druhá věc je první a druhá třída. Většina rodičů odmítá převzít odpovědnost na sebe a strká to na někoho jiného. Nejbližší je škola, která si s tím většinou neví rady.“

Nedostatkem pohybu v prvních letech života trpí děti paradoxně kvůli přílišné péči ze strany rodičů. Aby se nezranily nebo neumazaly, rodiče jim cíleně brání v pohybu. Zavřít dítě na celý den do ohrádky je sice bezpečné z hlediska úrazů, brání mu to však v rozvoji.

Dítě ve školním věku by mělo mít denně půl hodiny až hodinu pohybu. Řada rodičů využívá nabídky nejrůznějších sportovních kroužků. Měli by se ale zamyslet, jestli tím opět nepáchají více škody než užitku, varuje Václav Bunc.

Pěšky ze školy je lepší než autem na trénink

„Většina dětí je do školy vozena autem. Pak přijede matka a vozí ho jako pytel brambor z jednoho kroužku do druhého. Není nutné chodit někam na sportoviště. Ale jestliže je to možné, je lepší dítě vzít za ruku a dojít tam s ním. Dojít i deset nebo patnáct minut mezi jednotlivými kroužky, to je obrovská rezerva.“

Další otázka je, kolik času vyhrazeného tělocvičným aktivitám dítě skutečně stráví aktivním pohybem a kolik z něj padne na přípravné aktivity, jako je převlékání. Odborné studie zjistily, že z pětačtyřiceti minut školního tělocviku se pro vlastní pohyb využívá sotva polovina. Navíc do první třídy přicházejí často „nezralé“, a proto se tolik mluví o potřebě povinné předškolní výuky.

„Základní problém je, že děti neumějí většinu pohybových činností, které by umět měly. Neumějí kotoul, neumějí jezdit na kole, snižuje se plavecká dovednost, neumějí lyžovat. Pak je problém, jak dítě udržet u pohybové činnosti. Čím pestřejší je nabídka, tím spíš to dítě vezme. Pokud se jim začne něco vnucovat a nenechají se hrát, nejsou schopny se soustředit více než 20-30 minut na určitou činnost.“

Sport, anebo hra?

Profesor Václav Bunc se brání používat pojem sport v souvislosti s pohybovou výchovou dětí. Sport je činnost zaměřená především na výkon a dosažení výsledků. Když se dětem budou představovat za vzor vrcholoví sportovci, mistři světa, olympijští vítězové, může to děti od pohybu odradit.

„Dítě to zkusí. Při prvním kontaktu neúspěšně, nemůže to dokázat. Třeba když vidí hokejisty, aby vlezl na led a jezdil tam a dělal všechno možné. První negativní dojem vede k tomu, že se dítě stáhne a začne to blokovat. Je potřeba vysvětlit, že to všechno je dlouhodobá záležitost. Dítě by se mělo věnovat tomu, co zvládne. Náročnost se musí zvyšovat, ale jakmile se dostane do situace, že není schopno to zvládnout, je to problém.“