Deska týdne: Ian William Craig dál přibližuje zvukovou abstrakci mainstreamu

Aktuální vývoj ambientní hudby ukazuje zajímavý trend. Úspěch svatého trojlístku William Basinski / Fennesz / Tim Hecker daleko překročil hranice dané scény a zároveň k ní nasměroval tisíce nových posluchačů. Nostalgicky znějící harmonické drone textury ztrácející se ve vrstvách šumu a zrnění, poetika pomíjivosti a rozkladu, emocionálně zaměřené a efektně znějící kompozice – právě tyto prvky fungují jako jízdenka z obskurity, zdá se. V rámci ambientu, který je tradičně (alespoň ušima běžného posluchače) vnímaný jako jeden z náročnějších žánrů, se tak v posledních letech utvořil ještě další subžánr. Ten teď představuje jakousi klidnou hladinu ambientního moře, jeho stravitelnější, popovou fasádu.

Ian William Craig, který se od vlasatého rocku Bon Joviho z obchodu s deskami dostal dlouhou cestou k ambientu právě přes Williama Basinského, tento trend posouvá ještě dál. Můžeme říci, že se vydává podobným směrem jako jeho zatím slavnější kanadský kolega Tim Hecker. I Craig na novince kromě klasicky přebuzených a přetékajících droneů a smyček používá jemné, auto-tunem vyladěné vokály, samply a další prvky. Vokálů je na desce dost a několik tracků díky nim dostalo hodně písničkový charakter. Když se v albové dvojce nazvané A Single Hope rozezní bicí, připomenou dokonce britskou shoegaze legendu Slowdive. Skladby mají výraznou dynamiku, sledují neustálý vývoj, mění se jejich struktura a výsledná směs se velmi, velmi dobře poslouchá. I Craigova kompozice se celkem úspěšně vyhýbá klišé a někdy možná i trochu překvapí, například v čistě vokální Purpose (Is No Country).

Ian William Craig – Centres |foto: 130701

Přesto se při poslechu jednomu dere na mysl, že taková hudba je vlastně tak trochu sázka na jistotu. Libozvučné a nostalgické vyznění desky obměkčí i ty největší morousy, a i když je Craig označován za experimentálního skladatele, jeho arzenál se vlastně skládá z ustálených, v rámci žánru ověřených „taháků“. O nějaké velké experimentování se tedy moc nejedná. Koneckonců můžeme říct, že i to má Craig s Timem Heckerem společné.

Přečtěte si taky recenzi Pavla Klusáka: „V těch pocukrovanějších momentech alba Centres se mi zdá, že na tohle je dnes už pozdě: že už dobře známe triky s kolísajícím páskem, záměrně rozrušovaným zvukem, patinou kazetového záznamu, jehož nekvalita zní jako zpod deky. Už to nemá nevinnost jiskřivého nápadu, po Basinském, Fenneszovi a Timu Heckerovi tohle působí v lepším případě jako variace fanouška, v horším jako kalkul s asociacemi typu ‚krásná melancholie‘, ‚hloubka rozrytého povrchu‘, ‚harmonie rozkladu‘, ‚iluminace skrze patinu‘, ‚plíseň jako mediátor změny‘, ‚zářící splašky‘.“

Hledače originality a neprobádaných sfér deska nejspíš moc bavit nebude, zároveň pro ně nejspíš ani není moc určena. Centres už od okamžiku vydání sklízí nadšené ohlasy ve velkých mediích, jako jsou Rolling Stone nebo Mojo, a Craiga vystřelilo ke slávě. Svůj podíl na tom má jistě i fakt, že se touto deskou navrátil do provozu kultovní label 130701 (Set Fire To Flames, Hauschka, Max Richter). Craigův úspěch ale rozhodně není nezasloužený, Centres je krásná deska, která přiblíží abstraktní vody ambientu opět širší sféře posluchačů. Někteří se do nich díky Centres ponoří hlouběji, těm ostatním poskytne bezpečnou a jistě příjemnou rekreační plavbu po jejich hladině.

Hodnocení: 70 %
Ian William Craig – Centres (130701, 2016)