Deník ze země lidožroutů
Český entomolog Vojtěch Novotný založil před více než dvaceti lety na Papui-Nové Guineji stanici pro výzkum ekologie tropického hmyzu, která zároveň funguje jako vzdělávací centrum pro zvídavé domorodce s perspektivou stát se vědci. V roce 2018 se štáb českých filmařů vydává na opačnou stranu planety za poznáním jeho výzkumu a současného života potomků kanibalů. Režisérka projektu Kateřina Mikulcová si během natáčení vede pro Český rozhlas audiodeník.
Na jedné straně rozvinuté evropské civilizace, o které se někteří domnívají, že je v úpadku, a na straně druhé kmenové společnosti, která se za posledních padesát let skokově posunula od kanibalismu a víry v duchy k moderním technologiím, parlamentní demokracii a vědě. Mají Papuánci možnost vyvarovat se chyb, kterými prošla naše společnost? A čemu bychom se mohli od moderních Papuánců přiučit my? I o tom vypráví dokument s názvem Deník ze země lidožroutů, který v premiéře 30. září odvysílá Dvojka.
Papua-Nová Guinea má v našich krajích stále pověst země lidožroutů. Doufám, že se to moji novoguinejští přátelé nedozvědí, protože by je to mrzelo a rozčílilo. Oficiální heslo propagující tento tichomorský stát zní „Země nečekaného“, což vystihuje vše, co zde lze zažít.
Prase za nevěstu
Na Papuu-Novou Guineu jsme jeli v únoru tohoto roku natáčet šestidílný televizní seriál Papuánské liklik story, který zachycuje osudy první generace místních přírodovědců. Tedy lidí, kteří jsou ve své vesnici nebo regionu často prvními klasicky vzdělanými. Věnují se entomologii, ekologii, ale zároveň se bojí uhranutí a umějí střílet z luku.
Základnou pro natáčení bylo výzkumné centrum Binatang Research Center, které založil zhruba před dvaceti lety český biolog Vojtěch Novotný. Centrum je významnou vědeckou institucí, která se ale během let stala i důležitým vzdělávacím uzlem nejen pro Novou Guineu. Místní studenti si zde dodělávají magisterský titul, doktorandy tady najdeme novoguinejské, české, ale i britské. Výzkum ekologie lesa, hmyzu, ptáků, ale i místních jazyků nebo tradičního zemědělství probíhá současně na mnoha lokalitách, centrum má proto několik desítek zaměstnanců a spolupracovníků.
Z vesnických asistentů se tak talentovaní lidé mohou dostat až na pozici uznávaného entomologa. Země lidožroutů to bývala. Ano, na Papui-Nové Guineji, stejně jako skoro v celém Pacifiku, se jedli lidé, a to z různých důvodů. Na druhém největším ostrově světa žije velmi málo velkých zvířat. Prasata sem byla dovezena z Asie před několika tisíci lety a místní lidé si jich velmi váží a mnohdy i dnes fungují jako náhrada za způsobenou škodu nebo jako „platidlo“ rodičům nevěsty. V pralese však žijí jen ptáci, malí vačnatci, ještěrky a největším divokým zvířetem je kasuár. Ten vypadá jako menší pštros a je to zvíře Novoguinejci velmi vážené. Také jsme jich několik natočili. Ale ne v pralese, nýbrž ve vesnicích, kde se chovají na maso i peří.
Láskou je snědli
Ale zpět k lidožroutství. V některých oblastech se jedli zabití nepřátelé a vjiných zase vlastní zemřelí. Natáčeli jsme s babičkou z horského kmene Fore, kde ještě v šedesátých letech minulého století bylo zvykem sníst nejvíc ctěné a milované příbuzné, kteří zemřeli. Láskou je snědli. Teprve pak byly duše mrtvých volné a zároveň se spojily s žijícími potomky.
Mozky mrtvých jedly ženy a děti. Zádrhel však nastal, když se v kmeni Fore začala šířit podivná nemoc zvaná kuru. V místním jazyce to znamená třesení. Nemocné ženy se třásly, přestávaly mluvit, ochrnuly a zemřely. Kmenem se šířily zvěsti o čarodějnictví, jeden obviňoval druhého z uhranutí, krevní msta tak ještě násobila počet obětí.
Nakonec lékaři po dlouhém výzkumu zjistili, že nemoc byla zaviněna právě pojídáním mozků mrtvých. Současně se v oblasti objevili misionáři církve adventistů sedmého dne a vesničanům tento zvyk vymluvili. Dodnes většina místních věří, že nemoc byla zaviněna kouzelníky a pomohli ji ukončit misionáři.
Dlužno dodat, že v jiných oblastech naopak do hrnce padli sami misionáři. Nicméně kanibalismus skončil téměř na celém území ostrova nejpozději v sedmdesátých letech. I dnes lze najít pamětníky, ale mladší generace už se na tyto zvyky dívá s despektem. Vědí, že cizinci to vnímají jako nechutnost, strašidelnou historii. A neradi o tom mluví, obávají se odsouzení i laciné senzace. Je to jako se ptát Němců na pradědečka, který byl v SS.
The land of unexpected - země nečekaného, to je Papua-Nová Guinea, kdy nikdy nevíte, zda letadlo poletí, nebo bude let zrušen kvůli zemětřesení, anebo jen proto, že pilot zaspal. Jak říká jeden náš seriálový hrdina, největší rozdíl mezi Novoguinejci a Evropany je ve vnímání času. V Evropě od dětství vyrůstáme s očima na hodinkách. Hodiny jsou v každé vesnici a už malé děti jsou nuceny „stíhat“ všechno včas. Jsme otroky času, máme mnohdy rozplánovanou každou minutu. Na Papui-Nové Guineji začíná honba s časem pronikat mezi lidi ve městech, úředníky, učitele, obchodníky.
S mobilem v pralese
Ve vesnicích se žije pomalu. Slunce zde vychází v šest ráno a v šest večer zapadá. Mezi tím ženy zajdou na zahrádky, musí vyplít, okopat, sklidit banány, batáty, buráky, ananasy a další plodiny, případně je prodat na trhu. Muži se starají o údržbu domů, opravují střechy z palmových listů, někdy i z plechu a chodí na lov. Spousta času zbývá na povídání a zevlování. Během posledních pěti let nastal obrovský rozmach mobilních telefonů a internetu. Pokrytí telefonním signálem je velmi dobré, a tak i v poměrně odlehlých vesnicích mají lidé mobily.
Ve městě si dobijí kredit a čile telefonují nebo využívají sociální sítě. Telefony se dobíjejí přes malé solární panely. Facebookový profil má skoro každý, kdo umí číst a psát. Země neočekávaného by mohla cestovatelům nabídnout mnoho. Bohužel nebo možná naštěstí tady ale turistika zatím nebují. Papua-Nová Guinea má krásné písečné pláže, oceán stále ještě plný korálů a ryb, ovšem celé pobřeží a nížinné deštné pralesy jsou malarickou oblastí. Kdo nejí antimalarika, malárii pravděpodobně dostane. Hotelů je málo a ceny jsou vysoké, kvalita naopak nízká. Do hor vede takzvaná dálnice. Pokud si stěžujete na D1, zajedte si na tuto jedinou spojnici novoguinejského pobřeží a vnitrozemí.
Výmoly, sesuvy půdy v období deštů a průměrná rychlost třicet kilometrů za hodinu. Přesto se po této silnici denně dopravuje množství lidí i zboží. Hornaté vnitrozemí je krásná krajina a pro Evropany má mnohem příjemnější klima. Teplota i vlhkost se blíží našemu létu a malárie ve vyšších polohách už není. Pěstuje se tu zelenina, ovoce, lidé jsou veselí, temperamentní, ale snadno se rozhoří spory a různé bitky. V zemi nečekaného čeká na každého cestovatele plno dobrodružství.
