Delfíni se oslovují jmény
Nedávno vzbudila velkou pozornost práce Vincenta Janika o tom, že delfíni využívají zvuky, které jim slouží jako jména. Přinejmenším stejně zajímavý je ale komentář amerického zoologa Tyacka, který se pokusil vysvětlit, proč se "oslovování jménem" u delfínů vyvinulo. Možná to není tak vzrušující a tajemné jako ničím nepodložené spekulace o delfínech jako o představitelích zvláštní nemateriální civilizace, ale Tyackovy názory se opírají o důkladný vědecký výzkum a jejich nádhera a cena spočívá právě v tom.
Zavolat na někoho jménem nám připadá zcela přirozené.
Mark Twain začíná román Dobrodružství Toma Sawyera zoufalým voláním tety Polly: "Toméééé!"
A Karel Hynek Mácha zakončil báseň Máj zvoláním:
"Hynku! Viléme! Jarmilo!"
V živočišné říši jsou lidé se svými jmény ojedinělým zjevem. Zvířata si hlasem sdělují různá poselství, varují se před nebezpečím, svolávají se k potravě. Jmény na sebe ale nevolají. Alespoň my lidé jsme o tom byli přesvědčeni. Když se ale vědci prostřednictvím složité zvukové aparatury zaposlouchali do zvuků pod hladinou skotské zátoky Moray Firth, zjistili, že se jmény oslovují i delfíni.
Během prvního roku života se delfín naučí zvláštnímu zvuku, kterým se představuje ostatním delfínům. Tento zvuk mu slouží ke stejným účelům, pro jaké lidé používají jména. Mladý delfín si svou vlastní "přezdívku" tvoří sám a inspiruje se přitom zvuky z okolí. Delfíni tedy jména nedědí jako lidé, ale sami si je "vymýšlejí". Pozorování ze skotské zátoky Moray Firth ukázala, že delfíni jsou schopni přesně napodobit jména druhých delfínů a volat jimi na své kamarády. Proč se mezi savci dostalo této dovednosti právě delfínům? Odpověď na tuto otázku podal na stránkách vědeckého časopisu Science americký biolog Peter Tyack.
Delfíni jsou společenští tvorové. Mezi dospělými samci byla pozorována dlouholetá přátelství a stejně pevná pouta vážou i matky s jejich mláďaty. Život ve společenství ale vyžaduje, aby každý člen společenství měl vlastní "poznávací znamení". Většina savců si tuto vizitku nese ve stavbě těla. Například primáti, člověka nevyjímaje, se vzájemně liší anatomickou stavbou obličeje a vyvinuli si proto účinný systém vzájemné identifikace podle rysů tváře. Díky tomu se vzájemně poznáme, aniž bychom se museli pokaždé představovat jménem. Známého člověka rozeznáte mezi stovkou jiných osob bez toho, že by váš přítel promluvil jediné slovo.
Pro delfína je podobný způsob rozeznávání přátel nevýhodný. Ve vodě bývá někdy vidět jen na pár metrů. Zvuk se ale pod vodou šíří dokonale, dokonce mnohem lépe než vzduchem. Není proto divu, že se delfíni spoléhají při rozeznávání přátel na sluch. Také lidé poznají známou osobu po hlase a podobně to zvládají i mnozí živočichové. Pro toto rozlišení není důležité, co dotyčný říká. Rozhodující je typická "barva" jeho hlasu. Pokud se z rádia ozve například nádherný hlas pana Lukavského, poznají ho okamžitě tisíce posluchačů bez toho, že by herce musel kdokoli představovat. Typická barva hlasu je dána drobnými odlišnostmi v anatomické stavbě hlasového ústrojí. Těmito drobnými odchylkami se liší i jednotliví delfíni, přesto se nemohou rozeznávat podle barvy hlasu.
Na výsledné barvě hlasu se podílí tvar hlasového ústrojí vyplněného vzduchem a ten se u člověka a většiny suchozemských savců prakticky nemění. Delfíni se ale potápějí do velkých hloubek, kde je jejich tělo vystaveno značným tlakům. Stoupne-li tlak o jednu atmosféru, zmenší se objem vzduchu v dýchacích cestách delfína na polovinu. Díky tomu se deformuje i delfínovo hlasové ústrojí a barva jeho hlasu se výrazně mění.
Delfínům proto nezbylo nic jiného, než si vyvinout identifikační zvuky, jejichž význam není nijak ovlivněn barvou hlasu. A tento zvuk pak vystupuje v roli jména, tak jak je známe u lidí. Pokud někdo řekne, že jmenuje Jan Novák, je tím jeho osoba určena, ať už se představil vysokým falzetem nebo hlubokým basem. A to je zřejmě důvod, proč si každý delfín už v mládí vymyslí své vlastní jméno.
Vznik jmen delfínů si vynutily okolnosti. Pozoruhodné je ale to, že delfíni se těmito zvuky jen nepředstavují, ale jsou schopni naučit se "vyslovovat" cizí jména a volat jimi na ostatní delfíny. Tady se vědci zřejmě dostávají na stopu procesům, které mohly vyústit ve vznik lidské inteligence.
Vzestup člověka často spojujeme s jeho schopností vyrábět a užívat nástroje. Jen málokterý savec je ale tak špatně uzpůsoben k výrobě a užívání nástrojů jako delfín. A přesto mají tito tvorové vzhledem k tělu velký mozek a jejich schopnosti vzbuzují údiv. Pokud by měla tvora předurčovat k evolučnímu vzestupu jen dovednost končetin, pak by měli být například mývalové mnohem chytřejší než delfíni. Pokud se ale podílí na vývoji velkého a výkonného mozku potřeba vzájemné komunikace, pak je delfín jistě tvorem, který tuto představu naplňuje vrchovatou měrou.
Je tedy možné, že vzestup člověka významně ovlivnila schopnost našich živočišných předků vzájemně se domlouvat, oslovovat a naslouchat si. Snad by neškodilo si tento fakt občas připomenout.
