Dědečkův odkaz. Dokument o ženě, která přes dvacet let stojí v čele rodinné slévárny

17. únor 2018
Hana Portová s fotografií od zaměstnanců, která vznikla podle sto let staré fotky; překvapení k pětasedmdesátým narozeninám.

Hana Portová je majitelkou slévárny Alfe Brno. Je jedinou ženou v ČR, která slévárnu řídí, ale taky vlastní (od roku 1992). Její cesta do světa ryze mužského podnikání, k němuž před více než sto lety položil základy dědeček Antonín Harašta, byla neobvyklá. Je nevšedním důkazem, jak silnou motivací mohou být rodinné kořeny, úcta k řemeslu, k práci předků a taky smysl pro spravedlnost, pěstovaný a předávaný z generace na generaci.

„Tady kdysi stála sladovna. Ta se za války zbořila a postavil se místo ní parčík. Za ním bývalo sokolské hřiště, pro které dědeček odlíval lavičky. Část jich tu slouží ještě dnes. A my jsme asi před deseti lety dolívali pro obec další lavičky, sloupky a odpadkové koše. Těší mne, že jednu lavičku dělala vnučka a druhou dědeček,“ říká Hana Portová, jaké to je sedět na lavičce, kterou před sto lety vyrobil dědeček.

Na majetku se musí hospodařit

Z tónu jejího hlasu se dá vyčíst velká hrdost na práci svých předků. Dědeček Antonín Harašta založil v roce 1912 v Chrlicích slévárnu pod názvem Moravia – slévárna železa a kujné litiny. Tehdy to byla jedna z prvních sléváren na Brněnsku. Než byla znárodněna, pracovali v ní také další členové rodiny – tatínek a strýcové. A Hana Portová v jejich práci pokračuje. Ve svých šestasedmdesáti letech řídí slévárnu s třiceti zaměstnanci, kteří ručně vyrábějí krásné věci z litiny a různých kovů.

„Dědeček chodil každou neděli na taroky. Když jsem za ním přišla, třeba do hospody, dělal před ostatními granda. Otevřel peněženku, dal mi peníze a já jsem s nimi zašla naproti do Raiffeisenky, kam jsem si je ukládala. Byla jsem malá a tam byl takový vyšší pult, takže za tím pultem byla vždycky vidět jenom ruka s penězi,“ vzpomíná. V rodině získala Hana Portová i jedno prosté životní moudro, kterým se řídí dodnes: Na majetku se musí hospodařit. A o to se také čtvrtstoletí snaží.

Práce s natavenou hmotou, která dosahuje teploty kolem 1500 stupňů, vyžaduje zručnost a zkušenost.

Cesta k navrácení rodinného majetku na začátku devadesátých let však připomínala dlouhý běh přes překážky: nelehká jednání s úřady, rekonstrukce provozu i potřebné investice, aby celý provoz odpovídal současným požadavkům z hlediska hygieny i životního prostředí. Významné výročí oslavila firma stoletou tavbou a výměnou staré kuplovny za moderní elektrickou pec. I přesto se ze slévárny nevytratila tradiční řemeslná práce.

Stoletá tradice

„Je to jedna z těch rodinných firem, kde je vidět lidská houževnatost a snaha držet řemeslo v pevných rukách, a navíc v rukách ženy,“ říká Josef Hlavinka, ředitel Svazu sléváren České republiky. A také potvrzuje, že slévárenství je chlapský obor a žen na vedoucích pozicích se v Česku vyskytuje opravdu poskromnu.

Hana Portová je na své zaměstnance náležitě pyšná. „Naši chlapci dovedou udělat zrovna tak pěkné věci jako naši předci,“ chválí je.

Nádvoří firmy zdobí ukázky výrobků, především zahradní a dekorativní litiny.

Ve slévárně se po léta snaží o zachování řemesla a netají se tím, že ji trápí nedostatek učňů. „Nerada bych, aby to naše řemeslo zahynulo, protože se teď nic neučí, zrušili i slévárenskou průmyslovku, takže teď spolupracuji s jejím bývalým ředitelem panem Kalábem a snažíme se najít cestu, aby se mohlo řemeslo opět učit a znovu se obnovilo. Češi byli vždycky proslulí tím, že byli dobří řemeslníci, takže bych byla ráda a dělám vše pro to, abychom i ve světě byli pyšní na české jméno a české řemeslo.“

„Jako dítě si pamatuji, že k nám létaly, a představte si, my je tady máme doteď. Vždycky je netrpělivě očekávám, necháváme jim v jaderně otevřené okénko a máme radost, že se k nám vracejí. Tvrdím, že když přiletí vlaštovky, přijde štěstí, přijde práce.“


Kdo si neváží minulosti, nemůže vytvářet budoucnost.Hana Portová


Dědečkův odkaz
Autorka: Věra Staňková
Dramaturgie: Lenka Svobodová
Režie: Radim Nejedlý
Natočeno v roce 2017

Pomáhá ústavu slepců

Na skříňce v kanceláři má Hana Portová tři kované růže, dárek ke stým narozeninám firmy od chrlického obecního úřadu. K této části Brna má velmi osobní vztah, nejen proto, že tu stojí slévárna, ale i proto, že se zde narodila a se sestrou prožila hezké dětství. Pomáhá různými způsoby jak městské části, tak místnímu ústavu slepců. Důležitý je pro ni vztah, nyní již prověřený léty – k místu, k lidem, k tradici.

Spustit audio
autor: Věra Staňková