David Vávra: Ke svému životu potřebuji stádo
Když byl ještě dítě, babička ho obula do holínek a vyhodila z lodi uprostřed Orlické přehrady, aby svého vnuka připravila na mezní situace v životě. David Vávra se neutopil, a tak může rozdávat lidem radost jako herec i architekt.
Babička prý byla první surrealistkou v jeho životě. Například v padesáti letech skočila šipku z železničního mostu do řeky. David Vávra po ní určitě zdědil nějaké geny, koneckonců jeho bláznivé nápady jsou dobře známé z divadla Sklep, které spoluzaložil a stále v něm také hraje.
Ve spolku kamarádů funguje tak dlouho možná i proto, že je stádním typem. „Ke svému životu potřebuji stádo,“ prohlašuje David Vávra. Tato potřeba prý vznikla v době, kdy jako kluk chodil do skautského oddílu.
Opájí se vlastní zhovadilostí
Na jevišti se rád opájí vlastní zhovadilostí, jak s oblibou říká. A na založení legendárního divadla vzpomíná následovně: „S Milanem Šteindlerem jsme měli tři vzory – Ctibora Turbu, Cimrmany a Vodňanského se Skoumalem,“ s tím, že se řídili heslem: „Plagiátorem není ten, kdo je druhý, ale ten, kdo je horší,“ dodává s úsměvem.
Pro kamarády staví nerad
Jako architekt prý nemá touhu formovat svět skrz domy. Spíše má potřebu navrhovat je tak, aby co nejlépe sloužily lidem. Stavění pro kamarády se ale vyhýbá: „Když se totiž promíchají profesní a soukromé vztahy, přestane to fungovat.“ A co je podle něj největším nepřítelem architekta? Dobrý nápad a dostatek peněz.
