David Mareček: Hudebníci jsou jako sportovci. I my někde hrajeme raději. Nejvíc nás děsí závěsy, koberce a kostely

Aktuální turné České filharmonie pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova je bez přehánění zájezdem po nejslavnějších sálech Evropy. „A my z toho máme obrovskou radost. Stejně jako sportovci mají své oblíbené stadiony, tak také hudebníci mají sály, ve kterých hrají raději než v jiných,“ přiznává ředitel České filharmonie David Mareček.

K takovým vrcholovým sálům patří bezpochyby Pařížská filharmonie, kde orchestr vystoupil již dvakrát. Tím druhým bude v neděli Labská filharmonie v Hamburku.

Obklopeni zvukem

To, že hudebníci v takových sálech rádi hrají, je dáno hlavně akustikou prostoru. „Velké moderní sály, pokud jsou dobře udělané, mají velmi transparentní akustiku. Hudebníci se tam dobře slyší a i velké dílo s velkým obsazením tam zní nesmírně dobře,“ potvrzuje Mareček.

Čtěte také

David Mareček: Vltavská filharmonie za šest miliard? Návrh sice vypadá jako cvičení z geometrie, ale líbí se mi

Špičková je v tomto ohledu právě Pařížská filharmonie, která má některé detaily udělané tak, aby zvuk v sále posluchače skutečně obklopoval. „Takže třeba balkony nejsou přímo připevněné ke zdi. Je tam určitý odstup, takže zvuk může volně putovat po celém sále,“ popisuje hudebník.

Největším strašákem hudebních souborů je pak přesný opak, tedy takzvaná suchá akustika. „Představte si to jako kinosál plný koberců a závěsů, kde se zvuk vůbec nenese. Když v takovém sále zahraje muzikant s akustickým nástrojem, zvuk v podstatě okamžitě umírá. A to jsme třeba zažili s Jiřím Bělohlávkem na jednom orientálním turné.“

Hrůzu budí ale i opačný problém, kterým je ozvěna. „S tím se potýkají soubory hrající duchovní skladby v kostelech nebo katedrálách, kde bývá velmi dlouhý dozvuk. Při jakémkoli rychlejším tempu se zvuk slévá a těžko se v něm orientuje i muzikantům samým,“ vysvětluje Mareček.

Sociální sonda

Architektura koncertních sálů je ale zajímavá i proto, že má velký vliv na složení a chování publika. Příkladem je zmiňovaná Pařížská filharmonie, která je velmi moderní a je postavena na samém okraji Paříže. „Pro posluchače to byl šok. Konzervativní návštěvníci do nové moderní filharmonie nepřešli. Mělo to ale pozitivní vliv. Publikum se omladilo, což mohu potvrdit, protože tak srdečné a hlučné reakce byste čekali spíše na nějakém rockovém koncertě,“ usmívá se filharmonik.

Jakýkoli koncept nového koncertního sálu s sebou tedy nese nejenom dobré podmínky pro hudebníky, ale je to i určitá sociální sonda, protože složení publika ovlivňuje i nabízený program. „A to se v Paříži nesmírně povedlo. Nový sál je od začátku velmi demokratický. Jsou tam koncerty pro skutečné znalce, ale je tam i jazz a world music. Mohou tam vystupovat nejen profesionální orchestry, ale i amatérská a dětská uskupení. A díky tomu je tam plno po celý rok,“ uzavírá David Mareček.