David Mareček: Hradní architekt? Pražský hrad si to zaslouží. Je to navýsost významný prostor
Pražský hrad je po staletí historickým sídlem českých králů a prezidentů. Na jeho podobě se podílela celá řada architektů. Ve 20. století byla dokonce zřízena funkce hradního architekta. Obnovit by ji nyní chtěl i nově zvolený prezident Petr Pavel. Proč je takový krok chvályhodný? A jakou roli v našich životech architektura hraje? Generální ředitel České filharmonie v audiozáznamu ještě zavzpomíná na pobyt v Japonsku v době tsunami a přiblíží důležité přestupy ve světě hudby.
„Myšlenka obnovit prvorepublikovou funkci hradního architekta se mi moc líbí. Kromě toho, že mám architekturu při svém cestování rád, domnívám se, že architektura by měla být nedílnou součástí našich životů,“ říká v pořadu Jak to vidí... ředitel České filharmonie David Mareček.
Podle něj totiž architektura není něco extra, co si buď můžeme, nebo nemůžeme dovolit. Je to něco, co kultivuje náš osobní prostor. „Je-li to prostor tak navýsost významný, jako je Pražský hrad, tak si svého architekta zaslouží.“
Otisk architektů
Funkci hradního architekta vytvořil ve 20. století Tomáš Garigue Masaryk. Nejznámější je zřejmě příběh slovinského architekta Jože Plečnika. Otisk velkých architektů v historii Hradu je ale mnohem delší.
Čtěte také
„Ať už je to Petr Parléř u Karla IV. nebo italští architekti u Marie Terezie,“ přitakává Mareček, přičemž dodává: „Asi nikdo nečeká, že by se Pražský hrad přestavoval. Přesto by měl na jakoukoli úpravu dohlížet někdo, kdo rozumí profesi a kdo zná historii budovy nebo místa.“
Nově zvolený prezident Petr Pavel by si v této funkci představoval renomovaného architekta Josefa Pleskota, který má za sebou velmi úspěšnou obnovu Lvího dvora nebo propojení Dolního a Horního Jeleního příkopu, za které byl dokonce oceněn. „Jeho práce, široce přijímané a oceňované, ale najdeme i jinde v České republice. Takže koncept toho, aby někdo odborně dohlížel na podobu a fungování Hradu, považuji za velmi dobrou zprávu a doufám, že se to podaří zrealizovat,“ říká filharmonik.
Genius loci
Josef Pleskot zastává mimo jiné i myšlenku, že architektura by měla ctít genius loci. „A mě hned napadla Paříž a příběh Osmana, který tedy nebyl architektem, ale způsobil, že se vybourala velká část města, aby mohly vzniknout dlouhé bulváry, které dneska chválíme a kde se lidé procházejí. Město díky tomu působí velkolepě.“
Čtěte také
Otisk architektů je ale vidět nejenom ve všech významných světových metropolích, ale v poslední době třeba i v regionech a v místech, která jsou více přírodní a méně urbanistická. „I v České republice vzniklo v posledních letech mnoho staveb třeba v horách nebo v podhůří, které dokonale spojují genia loci, tedy duch místa, a přitom mají moderní charakter.“
Najdeme ale i pravý opak. „Třeba mě vůbec netěší, jak jsou americká města koncipovaná jako místa, kde se jezdí autem. Nedá se v nich procházet a vůbec chodit pěšky, protože brzy narazíte na obrovskou silnici, čekáte strašně dlouho na semaforu, procházíte oblastmi, které opravdu nejsou hezké. V tomto směru mě těší, že žiji v Evropě, kde jsou města stavěná daleko lidštěji,“ uzavírá David Mareček.
Související
-
Adam Gebrian: S vynálezem buldozeru se přestaly stavět domy respektující terén
Jsou pro architekty domy důležitější než lidi? A jaký vliv může mít architektura na naše životy, nebo dokonce na životy architektů samotných?
-
Neznám novodobý kostel, který by se podařil, říká architekt roku 2020 Zdeněk Fránek
Měl by být novodobý kostel dominantou v panoramatu města? A na čem možná dnes ztrácí katolická církev? Ptala se na Velký pátek svého hosta sestra Angelika.
-
Úžasné životy: Josip Plečnik podle Zdeňka Lukeše
Slovinský architekt Josip Plečnik zanechal stopu i v české architektuře. Pracoval na úpravách Pražského hradu. Jeho život přiblíží historik architektury Zdeněk Lukeš.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.