David Mareček: Agatha Christie slaví. Proč ale vadí jejích Deset malých černoušků?

Před 130 lety se narodila královna detektivek Agatha Christie. V počtu prodaných titulů ji předstihl jen William Shakespeare a Bible. Čím její rozsáhlé dílo dodnes fascinuje čtenáře i tvůrce filmových nebo rozhlasových adaptací?

Čtěte také

Agatha Christie: Orient expres, osudová setkání i ztráta paměti a identity...

„Je to fantazie,“ myslí si generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Odborné zázemí získala víceméně náhodou. Když za války pracovala jako lékárnice a dostala se k jedům, o kterých potom psala. Proč jsou její detektivky tak populární, je ale ta fantazie a způsob, jakým zachází s příběhem.“

„Na rozdíl od Shakespeara, který vyžaduje určitou přípravu a určitý přístup, je dílo Agathy Christie otevřené úplně každému,“ uvažuje host Zity Senkové v pořadu Jak to vidí... na Dvojce. „A jak říkal Werich: Klasické je to, co odolává změnám vkusu, proudu nebo směru. A to je Agatha Christie.“

Deset malých černochů nebo indiánů?

Její nejprodávanější detektivkou a zároveň čtenářsky nejoblíbenější je kniha Deset malých černoušků (Ten Little Niggers) z roku 1939. Ve Francii ale vychází pod titulem Bylo nás deset. Aby se vyhnuli použití slova „černoušek“. Se změnou souhlasí i pravnuk spisovatelky.

Podle něj prý některé výrazy z doby Agathy Christie jsou už překonány. Slovo „negr“ má v angličtině i ve francouzštině jinou konotaci než černoch v češtině. „Ten výraz je skutečně pejorativní. A je pravda, že na tomhle titulu se ukazuje, jak se doba změnila. V dobrém i ve špatném,“ říká Mareček.

„Ty názvy se měnily i v různých zemích. Američané to dokonce chvilku měli jako Deset malých indiánů. To museli přirozeně taky opustit. A jeden z těch názvů přeložených do češtiny je i Až tam nezbyl žádný nebo Bylo nás deset.“

Korektnost nás svazuje

„Na rozdíl od Shakespeara, který vyžaduje určitou přípravu a určitý přístup, je dílo Agathy Christie otevřené úplně každému,“ říká v pořadu Jak to vidí... David Mareček|foto:Profimedia

„Na jedné straně je myslím dobře, že si hlídáme, abychom neuráželi žádné menšiny jakéhokoli druhu. Na druhé straně jsme ale občas příliš korektní a pohybujeme se mezi dvěma póly. Jeden je ten, kdy někoho skutečně urazíme, ale pokoušíme se to schovat za svobodu projevu. A ten druhý je, že jsme tak korektní, až tu svobodu skutečně omezujeme.“

„Najít, kde je ta hranice, kdy svobodou projevu je omlouváno hulvátství a na druhé straně nás příliš svazuje korektnost, tak to je aktuální úkol naší doby.“  Úpravě starších děl tak, aby vyhovovala dnešní době, se říká kultura mazání. „Já nejsem přítelem mazání,“ prohlašuje Mareček.

„Pokud je autor kvalitní a lety prokázal, že jeho dílo patří do kulturního odkazu, lepší než mazat je vysvětlovat. To znamená neměnit to, co bylo vytvořeno, ale raději poukázat na historický kontext, ve kterém to vzniklo. Poukázat na to, co konkrétní slovo v dané době znamenalo a jak se na něj díváme dneska. Ale zasahování do děl a jejich upravování se mi zdá, že je naprosto špatně.“

Další témata rozhovoru: výročí Agathy Christie; cenzura a politická korektnost v umění; filmy Jiřího Menzela, filmová a literární podoba Tolkienova Pána prstenů; Anthony Hopkins jako sir Nicholas Winton i jako hudebník.