Daniela Fischerová: Žít musíme směrem dopředu

To setkání není ani pro jednu stranu zrovna radostné. Ale vede ke katarzi. Nemyslíte si, že dnes jsou lidé obecně uhranuti předvídáním své budoucnosti a minulost příliš neřeší?

Máte pravdu. Budoucnost je prázdné promítací plátno a každý si může pouštět film dle vlastního vkusu a ve vlastní režii. Ať už je v něm naděje, strach, pokrok, úpadek, poslední soud, příští převtělení nebo definitivní smrt. Všechno to jsou dohady a fantazie.

Ale minulost je trapně konkrétní. Nedá se s ní čarovat tak snadno. Táhneme ji za sebou jako rezavé konzervy, které kluci přivázali kočce na ocas. Jak pravil filozof Hérakleitos: „Neboť to jediné je odepřeno i bohům: odestát to, co už stalo se.“ Totéž v té hře říká stará Šárka: „Doufat v lepší budoucnost je naivní, ale jen naprostý idiot by doufal v lepší minulost.“

V jednom rozhovoru jste připustila, že máte své utkvělé téma – nevratnost. Ve smyslu: co jsme kdysi učinili, už nezvrátíme. Myslela jste na ni, když hra vznikala, nebo vám mimoděk vstoupila do příběhu?

Nebyl v tom žádný záměr typu: A teď chci napsat něco o nezvratnosti. Sám od sebe přišel nápad. A ten nápad se ptal: Jaké by to asi bylo, kdyby nás potkalo naše mladé já? Co by nám vyčetlo? Jak by nám rozumělo? Co by je asi překvapilo nejvíc?

Spisovatelka Daniela Fischerová, režisérka Hana Kofránková a herečky Jitka Smutná a Magdaléna Borová před natáčením hry Nevděčné děti|foto: Hynek Pekárek

Ale čím jsem starší, tím víc vidím, jak je život nezvratný. Minulost je batoh, který nemůžeme sundat. To, že něco takzvaně zapomeneme, ještě neznamená, že to nepůsobí dál.

Působí to zezadu. Ze tmy. V šedesáti věříme nesmyslům, které nám namluvili, když nám bylo pět. Snažíme se zavděčit rodičům, kteří jsou desítky let mrtví. Dodnes nemůžeme ani vidět houby, protože nám po nich jednou v raném dětství bylo zle.

Nedělám to často, ale někdy při vyklízení starých šuplat vezmu do ruky text, který jsem napsala před dávnými lety, a nestačím se divit. Děj už si většinou pamatuju matně, takže čtu s běžnou čtenářskou zvědavostí a skoro nemůžu věřit, že jsem to skutečně napsala já.

Nejde o techniku psaní. Člověk se přece jen časem naučí jisté řemeslné triky. Ale o způsob vidění. I když kantorsky potřásám hlavou nad mnoha chybami a nejapnostmi, kterých se ta nezralá autorka dopouštěla, občas mě zarazí nějaká pěkná věta nebo postřeh. A já si s tichou závistí stáří říkám: Tak tohle už by mě dnes nenapadlo. Už jsem jinde. Jak to jen ta mladá holka věděla?

Dokážete si představit, co by řekla dvacetiletá Daniela Fischerová té dnešní?

Nejste první, kdo mi tu otázku pokládá. První jsem byla já sama. Dobře, fantazírujme.

Myslím, že ty generální životní linie by mi schválila. Kdybych se ve stroji času vrátila do svých 20 a mohla začít znovu, vzala bych si téhož muže a měla bych s ním dítě. Dítě bych si taky přála totéž. Nevybrala bych si jinou profesi než psaní. Neodešla bych žít do ciziny, což byla úhlavní otázka mé generace. Byl to rok sovětského vpádu a dobře třetina mých přátel někam emigrovala. Co do kontury, asi by ten život byl zhruba takový, jaký je dnes.

Ale to by jejím přísným očím nestačilo. Vyčetla by mi, právem, kolikrát jsem byla prostě nesnesitelná. Netaktní, vychloubačná, přehlíživá, necitlivá, egoistická.

Nemám si za zlé mnoho z toho, co jsem udělala, ale spíš to, co jsem neudělala. „Mohla jsi podstatně víc,“ řekla by mi ta mladá chytrolínka. „Flákala ses, pořád jsi něco odkládala, promarnilas tolik času. Proč?“ Styděla by se za mě, jak špatně umím cizí řeči. Ale líbily by se jí tak dvě tři věci, které se mi podařilo napsat, utěšuju se.

Je krásné arabské přísloví: „Kdyby to byl velbloud věděl, nikdo by na něm neseděl.“ Kdybychom byli věděli… Mladá Šárka v té hře říká, že pochopení je zpětné zrcátko. V tom je ten malér a síla života: Chápeme jen to, co už se stalo. Jenže žít musíme směrem dopředu.