Daniel Polman: Utrapakáren jsem už jel dost, s fyzickou bolestí se ale poperete snáze než s křivdou

8 fotografií

Gratuluji, 7 400 kilometrů za 25 dní, to je neuvěřitelný výkon.
Byla to docela slušná fuška, ano. 300 kiláčků denně a hlavně na naloženém kole, všechno jsem si vezl, protože to byl závod bez podpory. Musím říct, že jsem si sáhl docela na dno, a trošičku se z toho ještě teď oklepávám.

Kolik vážilo to vaše kolo?
Když jsem měl nakoupeny všechny zásoby jídla a pití, řekněme, na nějakých 200 až 300 km, tak kolo vážilo zhruba 20 kilogramů.

Novinář, spisovatel, cyklista a extrémní sportovec Daniel Polman žije od narození v Nové Pace, kde mimo jiné působí jako předseda redakční rady regionálního časopisu Achát. Je českým rekordmanem v cyklistické čtyřiadvacetihodinovce (911 km), třetím českým finisherem závodu Race Across America (4960 km) a prvním českým kvalifikantem závodu NorthCape - Tarifa: 7381km s převýšením 80.000 metrů.

Vy jste jel na silničním kole, to byly všude samé asfaltky?
Úplně ne. Bylo hodně šotolin, hodně terénu, i v tom byl ten závod extrémní. Organizátor našel v podstatě skoro nejtěžší možnou cestu z North Capu do Tarify. Jakmile byl nějaký delší úsek, kdy se dalo jet po šotolinových cestách, tak to tam poslal. Jeli jsme třeba nedostavěnou železniční tratí a podobnými šílenostmi, po makadamu v podstatě, takže tam si člověk musel dát hodně velký pozor na defekty. Jakmile bylo někde poblíž vysoké horské sedlo poblíž, tak tam vedla trasa závodu. Tedy opravdu hodně těžký závod.

Jsem v kontaktu s mladými sportovci, takže fair play je pro mne zásadní věc. A když mě někdo má za podvodníka, tak mi to trhá srdce.
Daniel Polman, cyklista a ultramaratónec

Říkáte, že to byl závod bez podpory. To znamená, že si všechno vezete sám a musíte se sám o sebe postarat na cestě?
Všechno si zařizuje člověk sám, včetně ubytování. Řeším samozřejmě i všechny strategické věci na trase, člověk tam je úplně totálně sám za sebe.

Čtěte také

Cyklista Daniel Polman se chystá na nejtěžší silniční ultramaraton na světě Race Across America

Kamenem úrazu byl ale fotograf, který dokumentoval cestu pro vaši nově připravovanou knížku a pro besedy, které pořádáte. Proto vám nakonec organizátor vítězství vzal?
Přesně tak. Ten kamarád se mi sám nabídl, že pojede s rodinou s karavanem, se dvěma malými dětmi po Evropě a že by mi udělal nějaké fotky. Za což jsem byl rád, že budu mít nějaké jiné fotografie než jen selfíčka z kola, což je pořád stejné. Na začátku jsme se domluvili s organizátorem, který mi to schválil, nicméně pak tam začaly být různé tlaky ze strany závodníků a celkově se začala měnit pravidla v průběhu závodu.

Takže jim se nelíbilo, že na vás čeká někde fotograf, aby vás z dálky fotil?
Samozřejmě se mnou nejel tak, jak to teď čtu v různých diskuzích, kde lidé spekulují nad tím, že jsem jel třeba v závětří za tou dodávkou, proto jsem byl tak rychlý. Že jsem tam spal u nich, a podobné nesmysly. Ten kamarád to udělal tak, že prostě jednou nebo dvakrát za den našel místo, kudy já budu projíždět, tam přijel a jen mě vyfotil, jak projíždím kolem. Já bych si v životě od něj nevzal ani rohlík nebo nedolil vodu do flašek. Nikdy jsem u nich ani nezastavil. Pořadatel nám dokonce na startu říkal, že klidně můžeme jet chvíli vedle sebe a dělat interview za jízdy. Což jsme mu sami řekli, že určitě dělat nebudeme. Ale nakonec to dopadlo tak, že tři dny po dojezdu, kdy organizátor zjistil, že už jsem doma, tak udělal ten nesmyslný krok, že mě dal do nějaké nehodnocené kategorie.

Čtěte také

Ultracyklista Daniel Polman: „Občas je dobré vypnout a jen si tak do deště nebo do větru zanadávat“

Vy jste se to prý dozvěděli u snídaně doma. Manželka to na internetu někde četla.
Přesně tak. To teda byl šok a musím říct, že takové bezpráví a bezmoc jsem v životě nepocítil. A doufám, že už ani nepocítím, protože to bylo opravdu nespravedlivé.

To je asi ten nejhorší pocit, že se člověk nemůže bránit. A přitom ví, že jel v rámci fair play pravidel.
Přesně tak. Já jsem hodně v kontaktu s mladými sportovci, vedu kroužek bruslení, takže fair play je pro mne úplně ta první a zásadní věc, kterou chci do těch mladých hlaviček vtloukat. A pak, když mě někdo označuje podvodníkem, tak mi to trošku trhá srdce. To musím říct.

Připomenu, že jste 7 400 km z norského North Cape do španělské Tarify ujel na kole za neskutečných 25 dní. O kolik jste přijel dřív než další závodník?
Byly to necelé tři dny. Měl jsem náskok přes 500 km, když jsem přijel do cíle. Mám za sebou docela dost utrapakáren, jak jim říkám. A to bylo jednoznačně nejtěžší, ano.

Čtěte také

Polévka a pivo. To je super kombinace na cyklistické ultramaratony, směje se Daniel Polman

Co na tom bylo nejtěžší? Vy jste měl také v závěru nějaký pád, že vás dokonce museli ošetřovat v nemocnici?
Měl jsem těžký pád 1300 km před cílem, paní doktorka v nemocnici když viděla ty mé rány, ještě teď mám na boku otevřenou ránu, která se hojí pomalu, tak se mě ptala, jestli musím ten závod dokončit. A já říkal, že musím. Tak říkala, že se každý den musím sprchovat, umývat si to. Tak jsem musel vyházet z brašen spoustu věcí, které už jsem nepotřeboval, to jsem tam narval do koše před nemocnicí a vzal jsem s sebou obvazový materiál od ní. Každý den jsem se musel o sebe postarat, abych to mohl dojet. Takže to byl boj, ruku jsem měl naraženou, dva dny jsem skoro nemohl držet řídítka.

Čtěte také

Nováčkovské chyby začínajících cyklistů. Začněte sedlem, protože na kole se musíte cítit pohodlně

Viděl jsem fotografii a vůbec si nedokážu představit, že bych s tím jel na kole.
Měl jsem utrženou kůži na dlani jedné ruky, ruku naraženou, takže byl to ostrý boj. Z toho, jak držíte řídítko v podstatě jen jednou rukou, tak vás začnou bolet záda, což automaticky také nastalo. S tím jsem trošku počítal, takže musím říct, že jsem prožíval těžké chvilky při tom závodě. Ale s fyzickou bolestí se poperete daleko jednodušeji než pak s křivdou, která následovala tři dny po dojezdu. Ale i to se nějak zahojí a jednou to přejde.

Ale v Nové Pace vás čekalo úžasné přivítání, protože tam máte skalní základnu svých fanoušků.
Mí fanoušci jsou úžasní, je to něco neskutečného. A musím říct, že jsou to právě oni, kdo mě drží nad vodou i v těch psychicky obtížných chvílích. Přivítání v Nové Pace zase bylo něco z říše snů a opravdu si toho moc vážím. Myslím si, že každý sportovec třeba nemá úplně štěstí, že se mu něco takového v životě přihodí. Pro mě to je jednoznačně největší odměna, vrchol vlastně celého závodu. Opravdu jim upřímně moc děkuji, tohle pro mě jsou nezapomenutelné okamžiky.

Tedy daří se i vaší charitativní sbírce, která ještě pořád běží do konce měsíce?
Ano, je to sbírka na dvě děti, které mají těžší zdravotní potíže, nicméně jsou na cestě, aby je překonaly. A my jim v tom s fanoušky pomáháme. A zároveň spolek Sportem proti bariérám, který už dlouhodobě podporuje vozíčkáře, takže sbírka už překročila 600 000 korun, což absolutně nechápu, jak se mohlo stát. Je vidět, že mě sleduje docela dost lidí a drží mi palce. Já se všem snažím odvděčit i tak, že když už jedu závod, tak chci, aby z toho něco měli také oni. Proto i občas nějaké fotografie a videa.

Jakub Schmidt a Daniel Polman ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

I knížka bude.
Teď jsem tedy právě ve fázi, že se mi o tom závodě vůbec nechce nic psát. Nicméně vím, že to přijde, a knížka by měla určitě vyjít, protože ten příběh je hodně silný.

Velmi odvážný člověk se srdcem na pravém místě, Daniel Polman, byl dnes naším hostem. A ještě jednou moc gratuluji. Předvedl jste neskutečný, nadlidský výkon.