Cyril Höschl: My Evropané moc z očí číst neumíme. Roušky jsou v psychiatrické praxi velký problém

15. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Číst z očí je pro Evropany mnohem obtížnější než pro asijský či arabský svět

Do Česka se vrátila povinnost plošného nošení roušek. Přestože existuje řada výjimek, mít zakrytá ústa i nos je velkou komplikací například v oblasti psychiatrie. Jak moc velkou bariérou mezi lékařem a pacientem roušky jsou?

Čtěte také

Nařízení nosit roušky ve vnitřních prostorách má řadu výjimek. Netýká se například osob s poruchou intelektu, s kognitivní poruchou, autistů nebo lidí, jejichž aktuální duševní stav neumožňuje dodržovat tento zákaz.

„Rouška byla sice vždycky spolu s bílým pláštěm a fonendoskopem symbolem medicínského stavu, ale my psychiatři považujeme roušky ve své praxi za velký problém, protože velmi podstatně narušují terapii,“ potvrzuje v pořadu Jak to vidí... ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl.

Roušky v terapii

Komunikace není jen o slovech. Patří do ní i mimika celého obličeje.

Psychiatrie je jedním z oborů, kde může nošení roušek narušit snahu vykonávat povolání lege artis, tedy správně.

Je to obor do značné míry verbální a založený na komunikaci s pacientem. Komunikace přitom není jen mluvené slovo, ale také gesta a mimika,“ nastiňuje problém psychiatr.

Cyril Höschl poukazuje zároveň ale na fakt, že jiné kultury zvyklé na zahalování obličeje umějí z očí vyčíst to, na co my Evropané potřebujeme celý obličej. Rovněž východní asijská kultura umí z očí číst lépe než my. „My to máme obráceně, což dokonce dokazují některé studie.“

Otázka interpretace

Jako mnohem větší problém ale Cyril Höschl vidí skupinu lidí potýkajících se s úzkostmi. „Úzkostní pacienti, kteří jsou hospitalizovaní, většinou procházejí speciálním psychoterapeutickým programem. Ten je založen na relaxačních technikách a na takzvaných expozicích, díky nimž pacient trénuje svoji odolnost vůči tomu, co mu úzkost způsobuje.

Čtěte také

K úzkosti ale navíc patří pocit, že nemůžete dodechnout, že se dusíte. Vykonávat taková cvičení v roušce je velmi obtížné a může to být spouštěč nechtěných úzkostných záchvatů.“

Mohli by být i tito pacienti zařazeni mezi výjimky? „Je to otázka interpretace. Úzkost není kognitivní porucha ani nijak nesouvisí s nižším intelektem. Mohla by se na ně vztahovat výjimka související s jejich aktuálním stavem. Ale i definované výjimky mají velmi rozmazané hranice,“ říká psychiatr.

Kolektivní úzkost

Z dat terénních studií i přímo od pacientů lze konstatovat, že narůstá masivně počet depresivních stavů, suicidálních myšlenek a sklonů ke konzumaci alkoholu. Dopad restrikcí je skutečně významný. Není to ale ani tak dopad koronaviru, jako spíše atmosféry v celé společnosti a kolektivní úzkosti, která je se situací spojena.“

Zvláštní paradox pozoruje Cyril Hoschl u psychotických pacientů. „Hospitalizovaní pacienti se naopak v našich zařízeních cítí bezpečně a chráněni před tím, co se děje. Úzkost stoupá hlavně v obecné populaci,“ uzavírá psychiatr.

Další témata rozhovoru: péče o pacienty v době koronaviru; nemoci plynoucí z celostátní karantény; důsledky posttraumatické stresové poruchy; transgenerační přenos traumatických zážitků.

Spustit audio

Související