Co vám film Monstrum neřekl o Stalinově pomníku a jeho tvůrci
Kde měl původně pomník stát? Proč to byl omyl od samého začátku? Co se mělo se sochami stát po likvidaci pomníku? A co mělo stát místo něj?
Proč vůbec Otakar Švec vyhrál soutěž o Stalinův pomník? Byl jediný, kdo navrhl sousoší, skupinovou sochu. Tím se odlišoval. K její výrobě ale navrhl žulu, která je sice odolná, ale taky se těžko opracovává. Rozhodně byla jedním z důvodů, proč se termíny prodlužovaly.
Na Stalinově pomníku pracovalo přes 400 lidí (jedním z nich byl třeba i známý protektorátní herec Raoul Schránil) a stál i několik životů. Dlouho se pro něj hledalo vhodné místo. Kvůli stavbě se uvažovalo i o zbourání Petřínské rozhledny. Ani místo, kde nakonec stál, nebylo původní. Základní kameny byly postaveny asi o 300 m blíž k Hanavskému pavilonu na Letné.
Tajné přesunutí stavby
Původní místo nevyhovovalo geologicky, ale rozhodující bylo, že odtamtud nebyl vidět. Proto se nakonec rozhodlo o ose Čechova mostu. Slavnostně uložené kameny tak byly potají převezeny jinam. A i pompézní odhalení finální podoby pomníku poznamenaly dvě nepříjemné události.
Jednak sebevražda autora Otakara Ševce a jednak nepřítomnost Nikity Chruščova. Pomník byl totiž odhalen 1. května 1955. Dva roky po Stalinově smrti a asi půl roku před únorovým 20. sjezdem KSSS, kde Chruščov přednesl referát o Stalinově kultu osobnosti.
Vystřižená scéna sebevraždy
Otakar Švec spáchal seberaždu 4. dubna 1955, tj. 26 dní před odhalením pomníku. Jeho mrtvola se ale našla až za 50 dní. Celých těch 50 dní běžel plyn a drobnými škvírami v okně unikal ven. Sochařovo tělo bylo úplně zčernalé. „Repliku, která to zmiňuje, jsem nakonec škrtnul,“ říká režisér a autor scénáře Viktor Polesný v rozhovoru pro Radiožurnál. „Čekal jsem horu dopisů s dotazy, jak je možné, že 50 dní unikal plyn a nikdo si toho nevšiml.“
Stalinův pomník v Tatrách
O zbourání pomníku se tak začalo uvažovat už v roce 1956, tj. ani ne rok po jeho dokončení. Rozhodující příkaz k demolici přišel z Moskvy v roce 1961. Komise nejdřív chtěla jen vyměnit sochu Stalina. Později pro boční postavy hledala náhradní místo. Navrhovala třeba reliéfy rozpojit, obrátit lícem k sobě a udělat z nich „vítací špalír“ na cestě z letiště do Prahy.
To odmítli pracovníci letiště. Tak velká hmota by prý rušila radary. Olbram Zoubek vzpomínal, že neúspěchem skončil i záměrně nerealizovatelný návrh umístit reliéfy mimo Prahu, konkrétně na úpatí Vysokých Tater. Nakonec se ukázalo, že odstranit jen postavu Stalina soudruzi prostě neumějí.
Kyslíkové kopí kapitalistů
Odsekat nešel, čistě odstřelit bez poškození zbytku taky ne. Kyslíkové kopí, které je k tomu nejvhodnější, mělo tehdy jen Západní Německo a s kapitalisty přece nešlo spolupracovat. V létě 1962 nakonec padlo definitivní rozhodnutí pomník odstřelit. Tajně. Třemi explozemi.
Než došlo k odstřelům, musela se odstranit Stalinova hlava. Musela se ručně rozbít a kusy speciálním výtahem spustit dolů, nesměly se házet. Teprve pak došlo ke třem odstřelům. První byl v říjnu, druhé dva v listopadu 1962. Odstřel se nesměl nijak dokumentovat. Přesto víme, jak zhruba probíhal.
Záběry demolice existují
Fotodokumentaci nakonec tajně pořídil akademický sochař Josef Klimeš, který se podílel i na stavbě pomníku. Existuje i krátký a nekvalitní film studentů FAMU.
Legendy o úlomcích
Kolem pomníku se postavilo lešení, do boků se navrtaly otvory až do hloubky 50 cm a do nich se dal dynamit. Na lešení se přidělaly kusy dřeva a celé se to zabalilo do železné sítě. Přesto se vyrojilo několik legend o dochovaných úlomcích.
Polský novinář Marius Szczygiel v knížce Gottland píše o knoflíku ze Stalinova kabátu velkém jako bochník chleba. Jiná historka popisuje, že Stalinova bota zdemolovala Prognostický ústav. Sám režisér filmu Monstrum Viktor Polesný si ale myslí, že právě bota se někde dochovala. Slouží dnes prý jako lavička.
Stalinovo ucho
Dochované Stalinovo ucho je jednou z novodobých pověstí, které se k pomníku pojí. Režisérovi filmu Monstrum Viktoru Polesnému ji prý vyprávěl Jaromír Hanzlík. Stejnou historku zmiňuje i Rudolf Cainer v knižní předloze Žulový Stalin – osudy pomníku a jeho autora. Mezi lidmi se tradovalo, že Stalinův nos posloužil někomu za náhrobek.
Žula ze Stalina na Janáčkově divadle
Tuto historku zmiňuje i Hana Píchová, autorka knihy Případ Stalin. „Slyšela jsem taky, že v Brně je možná částečně obloženo Janáčkovo divadlo žulou z pomníku.“ Zahlazování pomníku trvalo skoro rok. Velké bloky se musely rozbít ručně, suť se zahrnula do země kolem pomníku.
Na jeho místě měla pak stát budova československo-sovětského přátelství s kiny, restauracemi, výstavními síněmi. Uvažovalo se i o delfináriu. Dnes tam stojí známý metronom. Místu se pořád říká U Stalina. Na památku v Evropě největšího, nejtěžšího a nejdražšího pomníku, který stál nejkratší dobu a zbořil ho ten samý režim, který ho stavěl.
Dvě medaile pro Soukupa
Nakonec stavba pomníku přinesla jednomu člověku vyznamenání. Architekt Arnošt Dvořák dostal dokonce dvě medaile: jednu za jeho stavbu a druhou za jeho zbourání. On byl taky patrně jistým předobrazem Švecovy filmové „pravé ruky“, mladého Pavla Soukupa.
Mimochodem ve filmu Monstrum se několikrát říká, že postavit u Rudolfina Gottwaldovu sochu, která se dívá na sochu Stalina, je blbost. Protože je „blbost stavět sochu zády k náměstí“. Jenže ona tam dnes jedna socha zády k náměstí přece jen je.