„Člověk se má vždy na něco těšit.“ Osudové ženy: Eliška Junková

27. duben 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Slavná závodnice Eliška Junková v bugatce 35A

Závod vnímala jako vzpouru proti skutečnosti, možnost překonat meze a posunout lidské možnosti. Život automobilové závodnice Elišky Junkové byl ale spíš přehlídkou vítezství i životních pádů.

Průkopnice ženského motosportu se narodila v roce 1900. Symbolicky do nového století, které prožila až skoro do konce. Dětství a školní léta strávila v Olomouci. „Její tatínek měl zámečnictví nedaleko nádraží. Měla dva bratry a jednu sestru. S rodinou ale žili i učňové, což tehdy bývalo zvykem,“ popisuje její adoptivní syn Vladimír Junek.

V rodném městě začala pracovat jako bankovní úřednice. Jejím nadřízeným byl Vincenc Junek. V mladém automobilovém nadšenci našla tehdy ještě Alžběta Pospíšilová opravdové zalíbení. Přesto v 19 letech odjela „na zkušenou“ do francouzského Antibes. Prací v zahradnictví si chtěla vydělat na studia ve Švýcarsku.

Závody a tragická nehoda

Pohár Elišky Junkové ze závodu Targa Florio (1928)

Hned po návratu se strojila veselka. Z Bětky Pospíšilové se stala Eliška Junková. Junek ve stejné době propadl automobilovým závodům a Eliška mu dělala závodního spolujezdce. Když sama složila řidičské zkoušky, posadila se i za volant závodní bugatky. Závodila a taky začala vyhrávat. Jak ve své kategorii, tak i celkově.

Během pět let stála na stupních vítězů pravidelně doma i v zahraniční. Stejně i její manžel. „Jen ten, kdo si umínil, buď zvítězit, nebo padnout, bývá málokdy poražen!“ napsal si do záhlaví svého deníku. Životní motto se mu ale naplnilo do písmene. Zemřel přímo na závodním okruhu Nürburgring při Velké ceně Německa 1928. Skončit se rozhodla i 28leté vdova.

Jeanne, nechci si hrát s Vašimi city! Soustřeďte své srdce a svého ducha na úrodnější pole, protože život je krátký a nelze ztrácet čas pokusy o pěstování ananasu na severním pólu. Jste mladý a silný a chcete všechno. To je vaše právo, život je Váš. Ale nežádejte od jiných, co není možné, ale co je dostupné. Život náleží silným.

Eliška Junková v dopise Jeanu Bugatti

Po Bugattim přišel Baťa

Na výzvu Ettora Bugattiho odjela na Srí Lanku a pak i do Indie, na propagační cestu bugatek. Ve stejné době se do ní zamiloval i syn zakladatele automobilky, jeho lásku ale odmítla. Svět motorismu ale neopustila. Pracovala pro Baťu a jeho divizi výroby pneumatik. Pravidelně spoluorganizovala nejrůznější automobilová klání. Během druhé světové války se zapojila i do odboje.

Modrý team jede do Afriky. Eliška Junková stříhá startovní pásku (1934). Výprava měla ráz sportovně turistický a reprezentační. Vezla sebou české výrobky (sklo a propagační materiál o ČSR)

Chodívali jsme k Vám dlouhá léta. Přebývala jste v domě, jehož okna jsou obrácena k té nejkrásnější pražské vedutě. Z těch oken i malého balkonu, který visí nad Strahovskou zahradou, je to jedinečný pohled. Ten byt jsem Vám upřímně záviděl. A tak když přichvátalo jaro do Prahy, mlčky a v pohnutí stávali jsme mnohou chvíli na Vašem balkoně.

Jaroslav Seifert

Po válce ale musela své aktivity dokazovat nové vládnoucí třídě a pracovní „baťovácké“ kontakty s Němci složitě vysvětlit. Na začátku 40. let se stala i matkou: po smrti bratra si vzala do výchovy jeho syna Vladimíra a dala mu své příjmení. Taky se znovu zamilovala a v roce 1947 se podruhé vdala. Za novináře Ladislava Kháse.

Už nesměla vycestovat

V 50. letech už nesměla vycestovat. I tak pořádala závody, vychovávala syna, později i vnoučata. Mezi další zájmy patřila třeba i myslivost. Do jejího bytu hned vedle strahovského kláštera přicházela řada přátel, kteří si s inteligentní a optimistickou Eliškou měli co říct. Třeba básník Jaroslav Seifert.

Podle Vladimíra Junka měla neobyčejně zajímavý a pohnutý život. „Zažila řadu osudových ztrát, rodinných i motoristických. Všechno dokázala překonat.“ Prozradil i jednu z jejich celoživotních zásad: „Člověk se má vždy umět na něco těšit.“ Na pamětní desce okruhu Čeňka Junka v Nürburgringu od Autoklubu Republiky Československé přibyl po její smrti i pamětní obelisk. Elišce Junkové ho věnovalo ředitelství závodního okruhu.

Eliška Junková – vánoční přání (1931)


Autor: Radek Brož
Host: Vladimír Junek
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš

autoři: lup , Radek Brož
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová